17 Co 14/2026-212 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 22 385 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 9 680 Kč od 29. 6. 2022 do zaplacení, se smluvním poplatkem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 9 680 Kč od 29. 6. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 605 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení, se smluvním poplatkem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 605 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 24 003,38 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tak, že žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela jako nájemce se žalovanou jako podnájemcem smlouvu o podnájmu vozidla č. , hodnota, , na základě které užívala žalovaná vozidlo reg. zn. , SPZ, , , Anonymizováno, . Nedílnou součástí smlouvy se staly obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaná měla povinnost na základě uzavřené smlouvy hradit měsíční podnájemné za užívání vozidla. Za tím účelem vystavovala žalobkyně žalované faktury, které byla žalovaná povinna hradit v termínech splatnosti. Žalovaná dlužila žalobkyni částku 9 680 Kč z faktury č. , hodnota, splatné dne 28. 6. 2022 a smluvní pokutu vyplývající ze všeobecných obchodních podmínek a ze sazebníku ve výši 0,1 % denně z částky 9 680 Kč od 29. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyně musela přistoupit k vymáhání dlužné částky z faktury , hodnota, , čímž vynaložila částku ve výši 605 Kč, kterou vyfakturovala žalované fakturou č. , hodnota, ze dne 7. 7. 2022 se splatností dne 21. 7. 2022. Žalovaná dlužnou částku 605 Kč žalobkyni nezaplatila, a proto uplatnila žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 605 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení. Z důvodu prodlení žalované předala žalobkyně pohledávky za žalovanou k vymáhání externí agentuře a v souladu s tím byl žalované naúčtován dle obchodních podmínek a sazebníku poplatek ve výši 12 100 Kč. Následně žalobkyně uvedla, že k přefakturaci nákladů došlo poté, co žalovaná nereagovala na výzvy č. , hodnota, a č. , hodnota, , a proto bylo vymáhání uvedených faktur předáno externí agentuře , právnická osoba, , která se snažila s žalovanou telefonicky spojit a ve dnech 9. 5. 2022 a 16. 5. 2022 došlo k telefonickému kontaktu mezi ní a žalovanou a bylo ujednáno, že žalovaná dlužné částky zaplatí do 20. 5. 2022. K úhradě pohledávek došlo 16. 5. 2022. Za tyto dva telefonické hovory vyúčtovala externí agentura žalobkyni částku ve výši 9 680 Kč a včetně DPH.3. Žalovaná k věci uvedla, že předáním vozidla zpět žalobkyni byl podnájem vozidla ukončen a žalovaná nezavdala důvod k vystavení faktur označených jako přefakturace č. , hodnota, , když z žalobních tvrzení ani nevyplynulo, čeho se tato přefakturace po ukončení smluvního vztahu účastníků týkala. Žalobkyně uvedenou fakturu žalované nedoručila. Vzhledem k tomu, že ostatní žalobou uplatněné nároky navazují na tento domnělý nárok na zaplacení, považuje je žalovaná za nedůvodné a neuznává je.4. Soud prvního stupně dále konstatoval obsah provedených listinných důkazů, kdy mj. uvedl, že účastnice tohoto řízení mezi sebou uzavřely smlouvu o podnájmu vozidla na dobu neurčitou č. , hodnota, ze dne , datum, , podle které byla žalovaná povinna za užívání vozidla platit podnájemné ve výši 5 990 Kč bez DPH. Smlouva obsahuje odkaz na všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Z těchto bylo zjištěno, že placení nájemného bylo upraveno v čl. , hodnota, , přičemž splatnost faktur a jiných výzev k úhradě dlužných částek byla 14 dní od data jejich vystavení, že bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna účtovat žalované poplatky za služby vykonávané na její žádost (čl. , hodnota, ) a že žalobkyně je oprávněna při ukončení smlouvy vyúčtovat žalované mj. náklady za vymáhání dlužných částek soudní i mimosoudní cestou (čl. , hodnota, ). Z faktury č. , hodnota, soud prvního stupně zjistil, že byla vystavena žalobkyní dne 1. 1. 2022 s datem splatnosti 15. 1. 2022 na částku 7 247,9 Kč za pronájem vozu od 1. 1. 2022 do 31. 1. 2022. Z faktury č. , hodnota, soud prvního stupně zjistil, že byla vystavena jako zálohová dne 1. 2. 2022 s datem splatnosti 15. 2. 2022 za pronájem vozu od 1. 2. 2022 do 10. 2. 2022 ve výši 2 588,43 Kč. Z faktury č. , hodnota, soud prvního stupně zjistil, že byla vystavena žalobkyní dne 14. 6. 2022 se splatností 28. 6. 2022 na částku 9 680 Kč s DPH za náklady na vymáhání externí agenturou. Ze seznamu vydaných faktur soud prvního stupně zjistil, že účetně byl obchodní vztah účastnic ukončen dne 16. 5. 2022, kdy byly doplaceny všechny žalobkyní vystavené faktury. Z emailové komunikace pak vyplynulo, že žalobkyně upomínala žalovanou v zasílaných emailových zprávách o úhradu faktur za leden 2022 a část února 2022, přičemž k zaplacení došlo dne 16. 5. 2022.5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud prvního stupně dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o podnájmu vozidla, na základě které předala žalobkyně jako nájemce vozidla do užívání žalované vozidlo a povinností žalované bylo platit měsíční podnájemné na základě vystavených faktur ve lhůtě splatnosti do 14 dnů ode dne vystavení faktury. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně vystavila žalované fakturu na částku 605 Kč nebo na částku 12 100 Kč. Smluvní vztah účastnic skončil odevzdáním vozidla dne 23. 2. 2022 a žalovaná přestala žalobkyni platit podnájemné. Protože do dne 16. 5. 2022 nebyly všechny závazky z uvedeného právního vztahu mezi účastnicemi vyrovnány, předala žalobkyně případ k řešení externí agentuře, která za dva telefonické hovory vyúčtovala žalobkyni 9 680 Kč. Nebylo možné učinit závěr, zda žalobkyně externí agentuře tuto částku uhradila, ale dne 14. 6. 2022 vystavila žalobkyně fakturu č. , hodnota, na částku 9 680 Kč se splatností 28. 6. 2022, kterou přeúčtovala uvedené náklady na žalovanou. Uvedenou přefakturaci provedla dle čl. , hodnota, obchodních podmínek, který ji podle jejího názoru opravňoval účtovat náklady za vymáhání dlužných částek klientovi, který vznik těchto nákladů zavinil. Částky 9 680 Kč, 605 Kč a 12 100 Kč zůstaly neuhrazeny.6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1972 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého ve vztazích mezi podnikateli podle § 1963 má věřitel vedle úroků z prodlení právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky formou pevné částky, jejíž výši stanoví nařízení vlády, čímž není dotčeno právo věřitele na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které tuto pevnou částku přesahují. Dále odkázal na § 1751 odst. 1 o. z., podle kterého lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky.7. Uvedl, že neurčitý nebo nesrozumitelný právní úkon je neplatný (§ 553 odst. 1 o. z., § 554 o. z.). Ustanovení všeobecných obchodních podmínek, podle kterého má poskytovatel právo požadovat po klientovi úhradu všech nákladů na vymáhání bez omezení jejich výše, postrádá konkrétní vymezení těchto nákladů, neobsahuje mechanismus výpočtu nebo horní hranici těchto nákladů a neurčuje, co to ,,vymáhání“ znamená. Takové ujednání soud prvního stupně posoudil jako nepřezkoumatelné s tím, že nemůže být považováno za platné. Pokud by účelem takového ustanovení mělo být vytvořit sankci a umožnit jednostranné účtování nákladů bez kontroly, pak se může jednat o rozpor s dobrými mravy, a to i ve vztahu mezi podnikateli. Částku 9 680 Kč za dva telefonáty soud prvního stupně považoval za zcela nepřiměřenou. Také částku 12 100 Kč za úkony směřující ke kontaktu s dlužníkem a jeho přesvědčení, aby dluh dobrovolně vyrovnal, soud prvního stupně považoval za neúčelný a neekonomický výdaj. Takové náklady považoval za nemravné, protože vytvářejí nepřiměřený tlak na dlužníka, nejsou předvídatelné a nejsou ani účelně vynaložené. Uvedl, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.), že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (§ 6 odst. 2 o. z.), že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.) a že je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům (§ 580 odst. 1 o. z.). Dle soudu prvního stupně v daném případě došlo ke zřejmému excesu. Náklady, které mohou vzniknout stranám, mají být předvídatelné a přiměřené a smluvní ujednání nemají být překvapivá nebo jednostranně nevýhodná. Pokud bylo sjednáno, že dlužník uhradí všechny náklady na vymáhání, aniž by byly specifikovány druhy nákladů, způsob výpočtu nebo horní hranice, je takové ustanovení nepředvídatelné. Důsledkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je absolutní neplatnost. To znamená, že v řešeném případě se nepoužije ujednání, které podle čl. , hodnota, obchodních podmínek opravňuje poskytovatele při ukončení smlouvy vyúčtovat klientovi náklady za vymáhání dlužných částek soudní i mimosoudní cestou. Odpovědnost za prodlení na straně žalované se tak neuplatní proto, že k přeúčtování ná