30 Co 136/2025-200 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 187 455 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, 15 % ročně z částky 10 769,30 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 5. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 24 476 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších 374 910 Kč s příslušenstvím a výrokem III uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 25 275 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025, ve znění opravného usnesení č. j. 10 C 294/2023-163 ze dne 21. 1. 2026, okresní soud dále výrokem I doplnil rozsudek č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 o výrok IV, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 526,70 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 20 581,40 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 23 416 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 21 526,70 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 22 471,40 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 22 471,40 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení náhrady platu za období od 1. 7. 2022 do 30. 5. 2023 ve výši 455 248 Kč hrubého s úrokem z prodlení, dále úroku z prodlení z opožděně vyplacené náhrady platu ve výši 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 30 872 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 35 124 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 33 707 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 33 707 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, dále náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2023 ve výši 107 117 Kč hrubého s úrokem z prodlení, přičemž úroky z prodlení požaduje z čisté náhrady platu. Uplatněný nárok opírá žalobce o tvrzení, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2016 jako pedagogický pracovník, vyučoval zde anglický jazyk a ekonomiku. Žalovaná předala žalobci dne 19. 10. 2021 výpověď z pracovního poměru, se kterou žalobce nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Po uplynutí výpovědní doby byl žalobce nucen nalézt si jiné zaměstnání, což se mu v blízkosti bydliště nepodařilo, a do zaměstnání nastoupil v , adresa, u zaměstnavatele , právnická osoba, a , Anonymizováno, , adresa, , zde však vyučoval pouze anglický jazyk. Rozsudkem Okresního soudu č. j. , spisová značka, ze dne 2. 9. 2022 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 30. 3. 2023 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci je neplatná. Dopisem ze dne 30. 5. 2023 žalobce okamžitě rozvázal pracovní poměr u žalované pro nevyplacení náhrady platu, současně v něm uplatnil nárok na náhradu platu za dobu odpovídající výpovědní době. Týž den uplatnil u žalované nárok na náhradu platu za období od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2023 a na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za shodné období, který dovozuje z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 25. 6. 2020 vydaného ve věcech C-762/18 a C-37/19. Proti okamžitému zrušení pracovního poměru žalovaná nebrojila. Naopak uhradila žalobci dne 14. 6. 2023 částku 235 085 Kč čistého, což odpovídá hrubé částce 335 656 Kč. Nad rámec této částky nepovažovala nárok za oprávněný, žalobce je však přesvědčen, že zaměstnání v , adresa, nelze považovat za rovnocenné se zaměstnáním u žalované. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby, neboť je přesvědčena, že žalobce si našel v zásadě rovnocenné zaměstnání, jsou proto splněny předpoklady pro uplatnění moderačního práva. Protože u nového zaměstnavatele byl žalobce zaměstnán již od 1. 1. 2022, neměl žádný výpadek ve svém příjmu, přitom platové podmínky byly rovnocenné. Nárok na náhradu mzdy pak nemá být trestem pro zaměstnavatele za to, že dal zaměstnanci neplatnou výpověď, nejedná se ani o náhradu duševních útrap zaměstnance. Ohledně nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou poukazuje na to, že tento nárok české právní předpisy neznají, naopak podle judikatury Nejvyššího soudu není možné tento nárok přiznat, pokud není nárok na samotnou dovolenou podložen faktickým výkonem práce. Navíc nárok na dovolenou žalobci vznikl u nového zaměstnavatele, kde žalobce dovolenou řádně čerpal. V případě oprávněnosti tohoto nároku jsou podle žalované rovněž splněny předpoklady pro aplikaci moderačního práva. Z hlediska uplatnění moderačního práva by také mělo být zohledněno, že jednání žalobce se příčí dobrým mravům, žalovaná uhradila žalobci veškeré z jejího pohledu oprávněné nároky, na výzvu k nástupu do zaměstnání ze dne 2. 5. 2023 žalobce sdělil, že tak může učinit až dne 1. 9. 2023, dále by mělo být zohledněno, že na den 31. 5. 2023 si účastníci domluvili vzájemné setkání, avšak ještě dne 30. 5. 2023 žalobce okamžitě rozvázal pracovní poměr, neměl tedy opravdový zájem vrátit se do původního zaměstnání, rovněž by mělo být vzato v úvahu, že výpověď byla žalobci dána z důvodu porušení jeho pracovních povinností.3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že dne 19. 10. 2021 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla posléze určena neplatnou, žalobce s ní nesouhlasil a trval na svém dalším zaměstnávání. Pracovní poměr žalobce skončil okamžitým zrušením dne 30. 5. 2023, žalobci byla vyplacena náhrada za dva měsíce výpovědní doby ve výši 84 164 Kč a náhrada platu za šest měsíců ve výši 252 492 Kč. Výpočet žalované částky není mezi účastníky sporný. Ohledně okolností relevantních pro uplatnění přiměřeného snížení platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále též jen „ZP“), okresní soud dále uzavřel, že od 1. 1. 2022 se žalobce zapojil do práce u zaměstnavatele , právnická osoba, a , Anonymizováno, , adresa, (dále též jen „nový zaměstnavatel“). V době výkonu práce u žalované dojížděl z , adresa, do , adresa, , jednalo se o kratší cestu s větší hustotou spojení než při dojíždění do , adresa, , navíc v , adresa, při dojíždění autobusem musel žalobce ujít ještě významnou část cesty pěšky s ohledem na vzdálenost autobusové zastávky, v , jméno FO, , který je podstatně menší, tomu tak nebylo. U žalované i u nového zaměstnavatele žalobce vykonával na plný úvazek pedagogickou činnost na středním stupni vzdělávání, u žalované vyučoval anglický jazyk a ekonomiku, u nového zaměstnavatele však pouze anglický jazyk, v oboru ekonomika se tak odborně nerozvíjel a ztrácel schopnost v tomto oboru vyučovat. U žalované byl žalobce zaměstnán na dobu neurčitou, kdežto u nového zaměstnavatele byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou, což může vést k nejistotě ohledně dalšího prodloužení pracovního poměru. Okresní soud po právní stránce vyhodnotil, že žalobci náleží právo na náhradu platu dle § 69 odst. 1 ZP, a, s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU, jakož i na ni navazující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2124/2021 ze dne 13. 12. 2023, také právo na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, oba nároky žalobce řádně vypočetl, jsou však u obou těchto nároků dány předpoklady pro přiměřené snížení, a to na 1/3. Proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 187 455 Kč s úrokem z prodlení, dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci požadované úroky z prodlení z opožděně vyplacené náhrady platu za měsíce leden až červen 2022, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Převážně úspěšné žalované pak okresní soud přiznal ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), právo na n