84 Co 56/2026-159 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným povinnost do 3 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit bytovou jednotku č. , hodnota, umístěnou ve , Anonymizováno, . podlaží bytového domu na adrese , adresa, , který je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, , a vyklizenou jednotku (dále jen „předmětný byt“, příp. jen „byt“) předat žalobci (výrok I.), a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, na náhradě nákladů řízení částku 23 206,94 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Okresní soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil jednak tím, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, resp. pozemku jehož součástí je bytový dům, ve které se předmětný byt nachází. Z nájemní smlouvy a dodatků k ní zjistil, že žalovaní byli nájemci předmětného bytu na dobu určitou od 1. 1. do 30. 9. 2024, nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu skončil uplynutím doby, žalovaní proto předmětný byt, to přesto, že je žalobce písemně k vyklizení bytu vyzval, užívají bez právního důvodu, když „[a]ni skutečnost, že žalovaná zčásti hradí platby odpovídající nájemnému, nezakládá oprávnění žalovaných byt užívat a nevyklidit jej“. Vzhledem k tomu, že žalovaní byt nadále užívají bez právního důvodu, zasahují tím neoprávněně do vlastnického práva žalobce, jsou povinni byt vyklidit a vyklizený jej žalobci předat dle § 1040 odst. 1 a § 2292 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dále – ze stížnosti na sousedy Záleské ze dne 23. 3. 2025 - okresní soud zjistil, že si obyvatelé domu na adrese , adresa, stěžují na hluk, hádky, mlácení dveřmi a dupání ze strany rodiny žalovaných, a to zejména v pozdních nočních hodinách, dále na mlácení do poštovních schránek a jejich vytrhávání, na znečišťování chodeb a schodů zejména obaly od sladkostí a na pomluvy, když stížnost podepsali všichni nájemci.3. Okresní soud se dále zabýval otázkou, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ochrany vlastnického práva žalobce z důvodu, že by vyklizení bytu bylo v rozporu s dobrými mravy, příp. by požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu představoval zjevné zneužití práva dle § 6 odst. 1 a § 8 o. z.4. Uvedl, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě § 6 odst. 1 a § 8 o. z. přichází v úvahu za současného splnění tří podmínek. Za prvé výkon práva na ochranu vlastnictví (tj. vyklizení bytu) vážně poškodí uživatele věci, aniž (za druhé) by tento výkon přinesl vlastníkovi odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se (to za třetí) dotýkalo zvlášť chráněného zájmu uživatele bytu. Okresní soud na tomto místě odkázal na komentářovou literaturu (KRÁLÍK, Michal. Rozsah použitelnosti institutu dobrých mravů v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Soudní rozhledy, 2010, č. , hodnota, , s. 41-46) a judikaturu Nejvyššího soud ČR (rozsudky tohoto soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 89/2019, jeho usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Dále konstatoval, že dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, lze přiměřeně použít judikaturu vymezující podmínky pro zamítnutí vlastnické žaloby v režimu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve zněním účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) i při úvaze o aplikaci § 8 občanského zákoníku. Okresní soud doplnil, že se v podstatě jedná o případ nuceného omezení vlastnického práva, pro což vždy půjde o výjimečné případy, Anonymizováno5. Okresní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou podmínky pro odepření práva žalobci na ochranu vlastnického práva (pro zamítnutí žaloby) splněny. Uvedl, že byť by úvahu o rozporu žaloby s dobrými mravy mohla odůvodnit skutečnost, že žalovaní užívají byt se třemi nezletilými dětmi a jedním zletilým dítětem a doposud zčásti hradí platby odpovídající nájemnému, tedy že výkon práva žalobce na ochranu vlastnictví vážně poškodí žalované s jejich třemi nezletilými dětmi. Okresní soud však současně považoval za důležité, že nájemní smlouva ve znění dodatků č. , hodnota, a č. , hodnota, byla uzavřena na dobu určitou pouze do 30. 9. 2024, žalovaní proto museli vědět již při uzavření nájemní smlouvy, že právo nájmu je sjednáno toliko do 30. 9. 2024, a nejpozději dne 21. 10. 2024, kdy žalované byla doručena výzva k opuštění a předání bytu, přinejmenším žalovaná musela vědět, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a předat jej žalobci. Žalovaní netvrdili ani nedoložili, že by se složitou situaci své rodiny alespoň pokusili řešit, žalovaná naopak k dotazu soudu sdělila, že situaci neřeší se sociálním pracovníkem ani neziskovou organizací, nekontaktovala azylové domy v Roudnice nad Labem ani v Litoměřicích, tvrdila, že byt hledala pouze v Litoměřicích. Dále uvedla, že žalovaný bude žádat o invalidní důchod až v budoucnu, nyní nemá žádné vlastní příjmy. Nadto přinejmenším žalované muselo být známo, že v případě neplnění povinností z nájemní smlouvy je žalobce schopen přistoupit až k výzvě k vyklizení (zde okresní soudu odkázal na novinový článek nazvaný „Rodina s dětmi nemá kam jít“ z Litoměřického deníku ze dne 28. 12. 2019, předložený k důkazu žalovanou). Okresní soud měl dále za to, že zdravotní potíže žalovaných nedosahují takové intenzity, aby po nich nebylo možné oprávněně požadovat vyklizení bytu: žalovaná sice přijímá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, je však schopna docházet do zaměstnání a pečovat v rámci svých možností o rodinu. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ničeho neuvedl o svém zdravotním stavu, pouze žalovaná tvrdila, že se léčí s artrózou. Okresní soud uzavřel, že v případě zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaní užívají byt se třemi nezletilými dětmi, by žalobce byl fakticky nucen snášet užívání bytu do doby, než všechny děti žalovaných dosáhnou zletilosti, tj. dalších osm let. Tím by byli žalovaní na úkor žalobce nepřiměřeně zvýhodněni.6. Okresní soud rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, dle nějž by výkon práva požadavkem na vyklizení domu byl v rozporu s dobrými mravy, pokud by „…žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení, že by se z členů jeho rodiny stali „bezdomovci“ a vznikly by i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí, nebylo by možno dát přednost majetkovým právům žalobce před realizací shora uvedených základních lidských práv žalovaných. Proto pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy“, a dospěl k závěru, že uvedené judikaturní závěry nelze v projednávané věci uplatnit, neboť žalovaní s nezletilými dětmi mohou usilovat o zajištění přinejmenším přechodného náhradního bydlení v azylových domech v Roudnici nad Labem, Terezíně, Litoměřicích apod. Uzavřel proto, že se nejedná o situaci, kdy žalovaní s nezletilými dětmi nemají žádnou možnost zajistit si jiné bydlení. Jde zde o, byť krajní možnost, bydlení v azylovém domě, které je pro žalované finančně dostupné, když dle § 22 odst. 2 písm. b/ bod 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb v azylových domech činí, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi, 165 Kč denně za dospělou osobu a 90 Kč denně za dítě, tj. celkem nejvýše 23 715 Kč měsíčně za rodinu žalovaných, tj. tři dospělé a tři děti.7. Jde-li o návrh žalované, aby žalobci byla uložena povinnost poskytnout žalovaným bytovou náhradu, okresní soud konstatoval, že občanský zákoníku (zákon č. 89/20122 Sb.) ani jiný právní předpis neumožňuje uložení takové povinnosti při skončení nájemního vztahu k bytu. Poukázal na ust. § 340 a násl. o. s. ř. a zejm. na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019, podle nichž povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Občanský zákoník pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy v § 712 obč. zák. nepřevzal a jejich poskytování neupravuje (jedinou výjimkou je náhradní bydlení upravené v § 768 odst. 2 o. z., které ovšem dopadá výlučně na případy rozvedených manželů, kteří měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo. O takovou situaci však v souzené věci nejde). Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za dříve účinné úpravy přijata k otáz