35 CO 156/2022-109 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 15 000 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 24% ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a co do částky ve výši 7 500 Kč představující smluvní pokutu žalobu zamítl. Výrokem II žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 739 Kč. 2. Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalovanému peníze v hodnotě 15 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem 27 900 Kč, tj. vedle jistiny poplatek za sjednání úvěru 600 Kč, administrativní poplatek 3 300 Kč a odměnu za inkaso splátek v hotovosti 4 800 Kč, v 14 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil, a proto je dán žalobou uplatněný nárok žalobce na zaplacení nevrácené jistiny ve výši 15 000 Kč, ve smlouvě sjednaného úroku z ní ve výši 24 % ročně [datum] a s úrokem z prodlení plynoucím od [datum] ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud prvního stupně žalobkyni ovšem nepřiznal smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč s odůvodněním, že tato smluvní pokuta zahrnuje období po zesplatnění, přičemž je nereálné, aby dlužník, který dlouhodobě závazek neplnil, najednou po zesplatnění uhradil vysokou smluvní pokutu. Tento typ smluvní pokuty plní pouze funkci sankční, což je dle soudu prvního stupně v rozporu s ochranou slabší strany u spotřebitelských úvěrů. 3. Proti rozsudku, konkrétně proti zamítavé části výroku I, se včas odvolala žalobkyně. Namítá, že k žádnému zesplatnění úvěru ze strany jeho poskytovatele nikdy nedošlo. Smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána tak, že pokud dlužník nezaplatí jakoukoli splátku řádně a včas, je povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Toto ujednání odpovídá přímo dikci ustanovení § 122 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně má tak za to, že pokud sám zákonodárce smluvní pokutu ve znění sjednaném v předmětné smlouvě výslovně aprobuje, pak současně nemůže být v rozporu s principy ochrany slabší strany, jimiž se nesprávně zaštiťuje soud prvního stupně. Dále uvádí, že výše smluvní pokuty je výsledkem dalšího dlouhodobého prodlení žalovaného, nastalého až po splatnosti poslední ze splátek úvěru, které si zavinil sám žalovaný, a které je v zákoně limitováno součinem čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Ve zde projednávaném případě tedy částkou 7 500 Kč (z celkové výše spotřebitelského úvěru 15 000 Kč). Odvolatelka s ohledem na shora uvedenou argumentaci navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno v části uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a žalobkyni bude rovněž přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Pokud jde o skutková zjištění vztahující se k přezkoumávané části meritorního výroku o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení smluvní pokuty, vychází odvolací soud ze zjištění soudu okresního, která se opírají o listinné důkazy v řízení před okresním soudem provedené a v odvolacím řízení k důkazu zopakované. Z nich vyplývá, že žalobce jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli [datum] smlouvu o úvěru, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peníze v hodnotě 15 000 Kč (jistinu) a žalovaný se zavázal jistinu a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12 900 Kč vrátit ve 14 splátkách po 1 950 Kč. K utvrzení závazku žalovaného bylo (v bodě V. 4 smlouvy) sjednáno, že pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny je dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, ohledně níž je v prodlení, přičemž souhrn uplatněné pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Žalovaný převzetí částky 15 000 Kč v hotovosti potvrdil v úvěrové smlouvě. 6. Závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Podle věty druhé § 2010 odst. 1 o. z. lze utvrdit dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu. 8. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2020, může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. 10. Podle § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2020, uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. 11. Podle § 122 odst. 3 téhož předpisu souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 12. Vyplývá z naposled citovaných ustanovení, že zákon v případě utvrzení závazku úvěrovaného spotřebitele včas uhradit věřiteli (úvěrujícímu) dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru připouští„ uplatnění“ smluvní pokuty ve výši maximálně 0,1% denně a v souhrnu do 0,5 násobku poskytnutého úvěru. Aprobuje-li tuto výši smluvní pokuty zákon (a smluvní volnost účastníků omezuje jen nad tuto mez), nelze označit bez dalšího smluvní pokutu právě v takové výši mezi účastníky sjednanou a následně věřitelem v řízení uplatněnou za nepřiměřenou (§ 2051 o. z.), za příčící se dobrým mravům (§ 580 odst. 1 o. z.) nebo dokonce za„ zjevně“ se příčící dobrým mravům (§ 588 o. z). Přitom pouze„ zjevný“ rozpor s dobrými mravy může vést i bez námitky ze strany žalovaného spotřebitele k závěru o (absolutní) neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 588 o. z. 13. Výše smluvní pokuty uplatněná žalobkyní totiž odpovídá maximální výši odvíjející se od citované úpravy, jestliže smluvní pokuta 7 500 Kč je přesně 0,5 násobkem jistiny poskytnuté ho úvěru ve výši 15 000 Kč a zároveň se ani neblíží maximální hranci 200 000 Kč a nepřesahuje ani 0,1 % denně ohledně částky, s níž byl žalovaný v prodlení. 14. Za takové situace by ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně, jako oddělitelné části smlouvy o úvěru, mohlo by být soudem vyhodnoceno jako„ zjevně“ rozporné s dobrými mravy pouze za předpokladu, že by zde byly jiné skutečnosti (spočívající zejména v ostatním obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru či v okolnostech, za nichž byla smlouva sjednána), které tento zjevný rozpor zakládají. Úvahy o zjevném rozporu takto vysoké pokuty s dobrými mravy byly by možné např. tehdy, jestliže již při uzavírání smlouvy je nanejvýš pravděpodobným, že se spotřebitel dostane do prodlení a smluvní pokuta tak vedle sjednaných úroků či„ poplatků“ bude představovat téměř jistý a ve výsledku neúměrný profit (úvěrujícího). Že jde právě o takový případ, kdy má být„ smluvní pokuta“ namísto zajištění (utvrzení závazku) fakticky dalším úrokem (poplatkem) za poskytnutí úvěru, nelze na základě v řízení objasněných okolností dovozovat. Nebylo pak mezi účastníky sjednáno ani žádné další zajištění závazku žalovaného (§ 2018 a násl. o. z.), pro které by mohl soud uvažovat o natolik„ neúměrné“ zátěži spotřebitele, že by to smluvní pokutu případně stavělo do rozporu s dobrými mravy či principem ochrany slabší strany. 15. Uzavírá proto odvolací soud, že při nedostatku jakýchkoli námitek ze strany žalovaného, nelze za objasněných okolností nahlížet na ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o úvěru jako na ujednání neplatné. Bylo-li zjištěno, že žalovaný včas tj. do 28. 9 2019 (splatnost poslední spl