116 C 268/2020-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 14.644,70 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 3. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 4. 3. 2019 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], [IČO]) prostřednictvím webové stránky [webová adresa] uzavřel smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 4. 3. 2019 úvěr ve výši 7.000 Kč, jak je patrné z předloženého potvrzení o provedení transakce. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté peněžní prostředky ve výši 7.000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7.644,70 Kč. Celkovou částku ve výši 14.644,70 Kč měl žalovaný vrátit nejpozději do 3. 4. 2019. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2020 má soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku včetně příslušenství postoupil na žalobce. Žalovaný byl o změně v osobě věřitele informován dopisem ze dne 27. 6. 2020. Téhož dne byla dle předloženého poštovního dokladu žalovanému zaslána předžalobní upomínka. Žalovaný však dlužnou částku ani na základě této výzvy do dne podání žaloby neuhradil. Žalobce tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 14.644,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 4. 4. 2019 do zaplacení. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobce v žalobě pouze stroze uvedl, že žalovanému poskytl jistinu úvěru po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Usnesením soudu ze dne 21. 1. 2021, č.j. 116 C 268/2020-36, byl žalobce vyzván, aby podrobně uvedl, jakým konkrétním způsobem prověřil schopnost žalovaného tvrzený úvěr, včetně příslušenství splácet, jaké informace a doklady od žalovaného požadoval a jaké informace a doklady od žalovaného skutečně získal a jak tyto získané údaje ověřoval a vyhodnotil. Žalobce v podání ze dne 23. 2. 2021 soudu sdělil, že„ úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.“ Z výše doplněných skutkových tvrzení je zřejmé, že právní předchůdce žalobce zcela rezignoval na svou povinnost řádně prověřit schopnost žalovaného úvěr splácet před uzavřením smlouvy o úvěru, protože si nevyžádal od žalovaného žádné údaje ani podklady, např. podrobné výpisy z účtu za období několika měsíců, které předcházely žádosti žalovaného o úvěr či pracovní smlouvu, ze kterých by bylo možné získat reálnou představu o příjmech a výdajích žalovaného a utvořit kvalifikovaný závěr o tom, zda bude žalovaný schopen úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru splácet. Žalobce tak i přes výzvu soudu neprokázal, že byla náležitě a s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného úvěr splácet. 12. Z výše uvedeného důvodu, tj. nedotvrzení a nedoložení postupu při prověřování schopnosti žalovaného úvěr splácet, soud dovodil neplatnost úvěrové smlouvy s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo potvrzením o provedení transakce prokázáno vyplacení částky ve výši 7.000 Kč na bankovní účet žalovaného dne 4. 3. 2019. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, neboť k poskytn