13 C 165/2019-73 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou z 18. 11. 2019 domáhal zaplacení částky 143 118 Kč s příslušenstvím. Tuto částku žalované jako svému zaměstnavateli zaplatil na základě dohody a uznání závazku z 15. 4. 2016, neboť v průběhu trvání pracovního poměru mu měl způsobit škodu. Z judikatury Nejvyššího soudu nicméně plyne, že škoda nemůže být způsobena organizační složce státu a v projednávané věci nedošlo ke vzniku škody na majetku České republiky. Ta byla jediným subjektem, jemuž mohla vzniknout. Je tak na místě již zaplacené prostředky vrátit, neboť k jejich úhradě z jeho strany nebyl právní důvod. Žalovaná výzvě žalobce nevyhověla. 2. Žalovaná žalobu odmítla. Částka zaplacená žalobcem byla jeho zákonným podílem ve výši 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku v souladu se zákoníkem práce na škodě v celkové výši 319 016 Kč způsobené nedbalostí z jeho strany. Jedná se o částku odvodu a penále, které byly Městskému soudu v Brně vyměřeny za porušení rozpočtové kázně. Na právní vztah mezi účastníky je třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen„ zákon o majetku České republiky“), ve znění účinném od 1. 3. 2016, nikoli úpravu účinnou do 29. 2. 2016, kterou argumentuje žalobce a na níž navazovala jím citovaná judikatura Nejvyššího soudu. Je zcela nepochybné, že na prostředcích organizační složky – Městského soudu v Brně, došlo k újmě, když bylo třeba je vynaložit na platbu odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně. Kromě toho žalobce svůj závazek uznal, má se tak za to, že závazek v době uznání trval. Dokud není prokázáno, že závazek neexistoval, platí, že bylo plněno po právu a o bezdůvodné obohacení na straně žalované se nejedná. 3. Žalobce v replice k vyjádření žalované sdělil, že nelze na projednávanou věc aplikovat právní úpravu zákona o majetku České republiky účinnou od 1. 3. 2016, ale právní úpravu předešlou, a to v závislosti na okamžiku, kdy mělo dojít k porušení povinností ze strany žalobce, nikoli kdy došlo k úhradě částky vyměřeného odvodu žalovanou. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním, která v podstatě nebyla mezi účastníky ani sporná. 5. Žalobce pracoval u Městského soudu v Brně v rámci pracovního poměru jako správce rozpočtu a hlavní účetní od 3. 7. 2006 do 31. 5. 2014 (č. l. 5 až 7). Posledně uvedenému datu předcházelo uzavření dohody o ukončení pracovního poměru. V průběhu pracovního poměru žalobce s ním byla uzavřena 19. 11. 2012 dohoda o náhradě škody způsobené zaměstnancem na částku 112 325 Kč, následně poníženou na 71 035 Kč (č. l. 8 až 9). Dne 15. 4. 2016 (č. l. 48) byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena další dohoda, tentokrát na částku 143 118 Kč odpovídající 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce, když měl svým nedbalostním jednáním způsobit škodu ve výši 319 016 Kč (zápis z 15. 4. 2016 – č. l. 10 p.v. až 12, protokol o projednání škody – č. l. 49 až 51). Žalobce již v uvedeném zápisu svůj závazek uznal a zavázal se jej uhradit. K výzvě žalobce na vrácení jím zaplacené a nyní žalované částky (č. l. 14) žalovaná uvedla, že tak neučiní, což dodržela (č. l. 13). 6. Na zjištěný skutkový stav byla aplikována následující ustanovení. 7. Podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ zákoník práce“),„ zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Výše náhrady podle § 257 odst. 2 věta prví zákoníku práce činí„ částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu“. 8. Podle § 47 odst. 1 zákona o majetku České republiky, ve znění účinném do 29. 2. 2016,„ fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí“. 9. Podle odstavce 2 uvedené osoby„ odpovídají za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím státu vznikla, v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů. Tím není dotčeno uplatňování odpovědnosti a sankcí vůči organizačním složkám podle zvláštních právních předpisů“. 10. S účinností od 1. 3. 2016 zní § 47 odst. 2 věta první zákona o majetku České republiky následovně:„ Osoby uvedené v odstavci 1 odpovídají za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit, v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů“. 11. V řízení nebylo mezi účastníky sporné, že ze strany žalobce došlo k zaplacení částky 143 118 Kč žalované za to, že v důsledku porušení povinností ze strany žalobce byla Městskému soudu v Brně jako organizační složce uložena povinnost zaplatit odvod a penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 319 016 Kč (částka, za níž odpovídá žalobce) poté, co byla dříve v roce 2014 Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj stanovená výše takového plnění rozhodnutím Generálního finančního ředitelství z 23. 3. 2016 snížena. V této souvislosti rovněž nebylo sporné ani to, kdy mělo dojít k porušení povinnosti na straně žalobce, když tyto okolnosti plynuly z již citovaného zápisu o projednání škody z 15. 4. 2016, který žalobce podepsal. Z něj je patrné, že k porušení povinnosti žalobcem došlo nejpozději k 23. 9. 2014, kdy byla vyměřena poslední část penále Městskému soudu v Brně, za kterou odpovídal žalobce. 12. Klíčové pro posouzení projednávané věci tak bylo, podle jaké právní úpravy zákona o majetku České republiky je na místě postupovat. Soud je toho názoru, že je třeba uplatnit právní úpravu účinnou ke dni, kdy mělo dojít k porušení povinnosti ze strany osoby, která za případnou vzniklou škodu odpovídá. Tomu odpovídá i dikce ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, který výši náhrady škody váže ke mzdě, kterou škůdce pobíral před porušením povinnosti, nikoli v okamžiku, kdy došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného. Obecně je pak třeba říci, že použití právní úpravy účinné v době, kdy k porušení povinnosti došlo, upřednostňuje i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v § 3079, podle něhož je pro rozhodování o náhradě škody tam, kde došlo k porušení povinnosti před nabytím jeho účinnosti, rozhodná právní úprava dosavadní. Neváže tak otázku odpovědnosti za škodu na novou úpravu, byť by ke vzniku škody došlo právě až za její účinnosti. Zákon č. 51/2016 Sb., jímž byl změněn zákon o majetku České republiky ve shora citovaném ustanovení § 47 odst. 2, neobsahuje žádná přechodná ustanovení, podle nichž by bylo na místě postupovat. 13. Při absenci přechodného ustanovení je třeba vyjít z obecného principu nepřípustnosti pravé retroaktivity (např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7.2009, sp. zn. 23 Cdo 5444/2007, publikované v systému ASPI pod č. JUD154562CZ). Nový zákon se uplatní na právní vztahy vzniklé po nabytí jeho účinnosti, na právní vztahy dřívější se použije dřívější právní úprava, slovy citovaného usnesení„ vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou“. O právním vztahu na náhradu škody lze pak hovořit pouze tam, kde došlo k iniciaci takového vztahu nezbytným porušením povinnosti, z něhož může vůbec právo na náhradu škody povstat. Je tedy zřejmé, že nová právní úprava se nemohla na projednávanou věc aplikovat, pokud za její účinnosti nedošlo na straně žalobce k porušení povinnosti. Takové porušení povinnosti na jeho straně tvrzeno nebylo, naopak nebylo sporu, že porušena byla povinnost za účinnosti dřívější právní úpravy. Potenciálnímu škůdci musí být již v okamžiku porušení povinnosti zřejmé, jaké mu hrozí následky. Do toho je třeba kromě stanovení konkrétního typu povinnosti, jejíž porušení případně náhradu škody zapříčiní, počítat i subjekt, jemuž takovou škodu může svým jednáním způsobit, aniž by bylo nutné obeznámení s konkrétní výší takové škody. Již za tehdejší právní úpravy tedy musely být známy všechny složky právního vztahu založeného porušením povinnosti, byť ke konkrétnímu vyčíslení škody došlo později (obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, publikované v systému ASPI pod č. JUD375165CZ). 14. Rozhodným ustanovením pro posouzení případné povinnosti žalobce potenciální škodu nahradit je tak § 47 odst. 2 zákona o majetku České republiky, ve znění účinném do 29. 2. 2016. Z něho je zcela jasně patrné, že ke vzniku odpovědnosti k náhradě škody příslušného zaměstnance, resp. tam uvedené fyzické osoby, je třeba škoda na majetku státu, nikoli jiného subjektu