13 C 4/2021-19 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 11. 3. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 4.412 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná byla na základě pracovní smlouvy od 18. 11. 2015 do 31. 3. 2016 zaměstnancem žalobce s pracovním zařazením jako ruční pracovník veřejných prací. Žalovaná však svým jednání porušovala své povinnosti vyplývající jí z pracovněprávního vztahu se žalobcem. Žalované v průběhu trvání zaměstnání vznikly neomluvené absence v práci. Žalobce žalované poskytl náhradu platu za vyčerpanou dovolenou. Na tuto náhradu však žalované zanikl nárok, kvůli neomluveným absencím v práci. Žalobce pak nemohl provést srážku z platu, neboť žalované nevzniklo právo na žádný plat. Na svůj dluh pak žalovaná nic neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobnímu návrhu, i přes výzvu soudu, nevyjádřila. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek, na výzvu soudu k vyjádření k soudem zamýšlenému rozhodnutí věci bez nařízení jednání s doložkou podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) se žalovaná nevyjádřila a žalobce vyslovil s takovým postupem souhlas již v návrhu. Soud proto postupoval podle § 115a o.s.ř. a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 4. Žalovaná byla zaměstnankyní žalobce v pracovním poměru od 18. 11. 2015 do 31. 3. 2016 jako ruční pracovník VPP (pracovní smlouva ze dne 18. 11. 2015). Za měsíc březen 2016 měla žalovaná celkem 184 neodpracovaných hodin. Žalobce na základě neodpracovaných hodin požadoval uhradit částku 4.412 Kč (výplatní lístek 841 – [celé jméno žalované] za období 3.16). Žalobce žalovanou upomínal o zaplacení žalované částky výzvou ze dne 1. 6. 2020 (předžalobní výzva s dodejkou). 5. Podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen„ ZP“) Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. 6. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) ZP je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. 7. Podle ustanovení § 211 ZP a § 212 ZP vzniká zaměstnanci právo na dovolenou za kalendářní rok, poměrnou část dovolené za kalendářní rok, nebo na dovolenou za odpracované dny. 8. Dle § 217 odst. 2 ZP zaměstnavatelem může určit zaměstnanci čerpání dovolené, i když dosud nesplnil podmínky pro vznik práva na dovolenou, jestliže je možné předpokládat, že zaměstnanec tyto podmínky splní do konce kalendářního roku, popřípadě do skončení pracovního poměru. 9. Na základě § 222 odst. 1 ZP zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. 10. Dle ustanovení § 222 odst. 4 ZP je zaměstnanec povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy nebo platu za dovolenou nebo její část, na niž ztratil právo, popřípadě na niž mu právo nevzniklo. 11. Dikce § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná zákonná ustanovení soud žalobnímu návrhu jako důvodnému zcela vyhověl. Právo na čerpání dovolené zaměstnanci vzniká za předpokladu, že pro svého zaměstnavatele konal práci. Bez této podmínky nemůže nárok na čerpání dovolené vzniknout. S tím úzce souvisí i právo na náhradu platu za čerpání dovolené, nemá-li zaměstnanec právo na čerpání dovolené, nemůže mu též vzniknout ani právo na vyplacení náhrady platu. V daném případě žalovaná čerpala dovolenou předtím, než právo na její čerpání vzniklo, když čerpání této dovolené vycházelo ze skutečnosti, že kdyby žalovaná řádně dodržela pracovní smlouvu, tedy pracovala by až do konce uzavřené pracovní smlouvy, nároky na čerpání dovolené a na náhradu platu za čerpanou dovolenou by jí vznikly. Žalovaná se však do práce bez omluvy nedostavovala, a proto jí právo na čerpání dovolené a tedy ani na náhradu za poskytnutou dovolenou nevzniklo. Žalobce náhradu platu za dovolenou žalované vyplatil a zároveň nemohl požadovanou částku srazit žalované z jejího platu, neboť kvůli jejím neomluveným absencím v práci jí nárok na poskytnutí platu nevznikl. Soud tedy žalobu shledal jako důvodnou v celém rozsahu a nárok žalobci zcela přiznal. 13. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou dlužné částky, rozhodl soud o její povinnosti uhradit zákonný úrok z prodlení ode dne ztráty výhody splátek v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku provedeného nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a dvou paušálních náhrad výdajů za provedené úkony podání žaloby a předžalobní výzvy k plnění, a to ve výši 300 Kč za úkon, na které má nezastoupený účastník nárok podle § 151 odst. 3 o.s.ř. provedeného vyhláškou č. 254/2015 Sb. 15. Žalovaná je povinna uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o.s.ř.). 16. Rozsudek obsahuje stručné odůvodnění dle § 157 odst. 4 o.s.ř.