237 C 22/2020-74 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 8. 2020 domáhala zaplacení částky 99 001 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 148,14 % ročně formou měsíčních splátek. Žalobkyně žalovanému z titulu této smlouvy dále poskytla 2x revolving vždy ve výši 25 263 Kč s úrokem vždy ve výši 118,39 % ročně. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, na svůj dluh uhradil celkem 218 275 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 48 964,10 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 037,12 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal, sjednaný úrok a smluvní pokuta byly nepřiměřeně vysoké a tedy neplatně sjednané. 3. Žalobkyně oprávněná k poskytování úvěrů, jak se podává z potvrzení České národní banky (č. l. 25), jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník, spolu uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] o úvěrování částky 50 000 Kč s úrokem ve výši 148,14 % ročně splatných ve 30 měsíčních splátkách po 4 386 Kč s automatickým opakovaným poskytnutím revolvingu ve výši 25 263 Kč s úrokem 118,39 % ročně, jak se podává z návrhu úvěrové smlouvy ze dne 17. 6. 2013 (č. l. 6) ve spojení s oznámením o chválení úvěru ze dne 19. 6. 2013 (č. l. 8) s dodejkou (č. l. 18). Uvedené je rovněž zřejmé z předsmluvního formuláře (č. l. 66). Součástí smlouvy byly též obchodní podmínky žalobkyně (č. l. 16). Způsob započítávání splátek byl určen splátkovým kalendářem (č. l. 9). Úvěr ve výši 50 000 Kč byl žalovanému poskytnut dne 18. 6. 2013, jak se podává z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 29). Dne 22. 7. 2015, resp. dne 14. 12. 2015, byl žalovanému automaticky poskytnut revolving, jak se podává z oznámení o jeho poskytnutí (č. l. 10, resp. 14). Z karty klienta (č. l. 5) se podává, že celkem bylo žalovanému vyplaceno 100 526 Kč, celkem uhradil 219 286 Kč. Přes upomínku (č. l. 19) ani předžalobní výzvu (č. l. 26) žalovaný na předmětný úvěr ničeho dalšího neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s poštovním podacím archem (č. l. 27) podává. Z výpisu z registru [příjmení] (č. l. 28) se podává, že v něm žalovaný neměl ke dni 17. 6. 2013 žádný záznam. Příjem žalovaného v období červen 2012 až květen 2013 činil v průměru 38 844 Kč čistého měsíčně, jak se podává z potvrzení o příjmech (č. l. 31). Z hodnocení klienta (č. l. 32) se podává, že měsíční výdeje žalovaného představovaly jeho náklady ve výši 3 800 Kč, splátky ve výši 2 300 Kč, nájemné, inkaso a náklady na dopravu ve výši 9 250 Kč, kdy žalobkyně zohlednila pouze nájemné, jak je zřejmé z nájemní smlouvy (č. l. 63) a z evidenčního listu (č. l. 64 p. v.), ze kterého je zřejmé, že celou částku 9 250 Kč představuje pouze nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem. Žalovanému tak zůstaly mu volné zdroje ve výši 23 494 Kč měsíčně, jak se podává z hodnocení klienta. Z výpisu z účtu žalovaného (č. l. 61) je zřejmé, že dne 24. 4. 2013 měl žalovaný na účtu zůstatek 429,90 Kč, dne 24. 5. 2013 pak - 9 539,73 Kč. 4. Z osobních dat klienta soud neučinil žádná skutková zjištění, když se z nich podává, že žalovaný dosáhl skóre 270, kdy čím vyšší skóre, tím vyšší pravděpodobnost splácení, žalobkyně ovšem přes výzvu soudu nebyla schopna sdělit, zda dosažené skóre je vysoké čili nic. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud s ohledem na právní hodnocení věci neučinil žádná skutková zjištění. Z prohlášení o splnění informační povinnosti věřitele (č. l. 30) ani z kopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 62) soud neučinil žádná skutková zjištění. 5. Soud v projednávané věci s ohledem na ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., a s ohledem na skutečnost, kdy úvěrová smlouva byla uzavřena dne 19. 6. 2013, aplikoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSU“), Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 9. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 10. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z toho, že žalovaný nebyl veden v databázi dlužníků, že měl měsíční příjmy ve výši 38 844 Kč, výdaje pak ve výši 15 350 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění žalobkyně činit 23 494 Kč, zůstatek na jeho účtu ale v dubnu 2013 pouze 429,90 Kč, v květnu 2013 byl – 9 539,73 Kč Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. 11. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se dostatečně (tak aby zjistila rozpor mezi zjištěným měsíčním finančním přebytkem žalovaného a jeho ztenčujícími se úsporami na bankovním účtu) nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěro