249 C 3/2021-87 — Městský soud v Brně

Žalobce se – žalobou doplněnou k opakovaným výzvám soudu - domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku v celkové výši 10, 957,33 Kč s úroky z prodlení, z čehož částka 9.073,11 Kč byla jistina, částka 937,62 Kč kapitalizovaný smluvní úrok, § částka 239,60 Kč pojistné, částka 600 Kč náklady na uplatnění pohledávky (náklady na upomínky) a částka 107 Kč smluvní pokuta. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 1. 3. 2018 uzavřel smlouvu o úvěru se žalovaným, v níž byl mj. sjednán úvěrový rámec ve výši 35.000 Kč a smluvní úrok 23,76 % p. a., že dne 25. 11. 2020 žalobce odstoupil od smlouvy z důvodu neplnění smluvních podmínek ze strany žalovaného, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 29.166 Kč a celkem vrátil částku ve výši 48.529 Kč. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – nevyjádřil, k jednání nařízenému na 12. 10. 2021 se nedostavil, ač předvolán řádně a včas, aniž svou neúčast omluvil, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (srov. ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Žalobce poskytl žalovanému částku v celkové výši 28.238 Kč (srov. tvrzení žalobce v podání ze dne 17. 6. 2021; jestliže žalobce tvrdil, že poskytl částku v celkové výši 29.166 Kč a přiložil přehled jednotlivých čerpání, z tohoto přehledu je zřejmé, že žalobce za čerpané částky považuje též jím účtované poplatky za„ rezervaci úvěrových zdrojů“, což nepochybně není reálně čerpaná částka. Pokud soud odečte tyto poplatky a zohlední pouze reálně čerpané částky, ve skutečnosti bylo takto – podle tvrzení žalobce – čerpáno 28.238 Kč; čerpání této částky žalovaný nezpochybňoval, případné čerpání nižší částky by nevedlo k rozhodnutí příznivějšímu pro žalobce, proto soud k této otázce nevedl dokazování a neprováděl důkaz výpisy z účtu, jimiž mělo být čerpání prokázáno), žalovaný naopak žalobci zaplatil částku v celkové výši 48.529 Kč (srov. tvrzení žalobce ve vyjádření ze dne 17. 6. 2021, žalovaný neuváděl nic jiného). Soud nevzal za prokázané uzavření smlouvy o úvěru dne 1. 3. 2018 ani její obsah, jak byl žalobcem tvrzen. Listina, kterou žalobce navrhl k prokázání jeho tvrzení v tomto směru, neobsahuje podpis žalobce či jeho zástupce, případně zprostředkovatele, je označena jako„ žádost/smlouva“, jeví se tedy spíše jako jednostranné právní jednání (nabídka), u něhož není zřejmé, zda došlo k jeho akceptaci (v daném znění). Soud se nicméně otázkou uzavření smlouvy pro nadbytečnost a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení dále nezabýval, neboť dospěl k závěru, že i kdyby byla v tomto znění uzavřena, je neplatná (srov. níže). Po provedeném dokazování – a též s ohledem na skutková tvrzení žalobce – je zřejmé, že žalobce před poskytnutím částek žalovanému nijak reálně neověřoval jeho schopnost částky splácet. Neověřoval jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Samotnou lustraci v systému Solus, případně v insolvenčním rejstříku apod. soud za dostatečné ověření nepovažuje, neboť údaje v nich obsažené nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, nakolik je žadatel o úvěr schopen plnit povinnosti ze smlouvy o úvěru. Tyto údaje svědčí výhradně o tom, že do té doby nebylo vedeno insolvenční řízení proti žalovanému (to však není vedeno proti významné části tzv. chronických dlužníků) a že žalovaný nebyl evidován v Solusu. Nelze z toho však dovozovat, že i nadále bude žalovaný schopen řádně splácet další, nově vzniklé dluhy. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Soud v první řadě nevzal za prokázané, že by žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru o obsahu tvrzeném žalobcem. Nicméně, i kdyby ji takto uzavřeli, hodnotí ji soud jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Vzhledem k tomu, že žalovaný čerpal (podle tvrzení žalobce, srov. shora) částku 28.238 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 48.529 Kč, není důvod, aby soud žalovanému uložil zaplacení jakékoli další částky. Dovozoval-li žalobce, že by mu soud měl přiznat alespoň právo na zaplacení žalované jistiny ve výši 9.073,11 Kč s úroky z prodlení za dobu od 1. 1. 2021, neboť žalovaný do vyhlášení rozhodnutí soudu neprovedl zápočet vůči své případné pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení, tomuto názoru nelze přisvědčit již proto, že žalovaný žalobci zaplatil částku v celkové výši výrazně přesahující to, co od žalobce přijal (částku takřka dvojnásobnou), je osobou zjevně práva neznalou (jinak si nelze vysvětlit jeho pasivitu v řízení), navíc poměrně mladého věku a bez životních zkušeností. Na druhé straně soud zohledňuje to, že žalobce poskytuje prostředky zcela lehkovážně, aniž by předem zkoumal, zda je protistrana alespoň teoreticky schopná mu je vrátit. Za této situace, zejména s ohledem na výši částky, kterou žalovaný žalobci dosud zaplatil, soud dospěl k závěru, že přiznání jakékoli další částky žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy a uráželo by obyčejné lidské cítění (srov. ustanovení § 2 odst. 3 o. z.). Za této situace soud žalobu zamítl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci zcela neúspěšný, podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. S ohledem na právě uvedené soud o náhradě nákladů řízení rozhodl, jak ve výroku II. uvedeno.