30 C 29/2021-22 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se žalobou dožadovala zaplacení částky ve výši 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 5. 2015 do zaplacení po žalovaném z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 12. 2017 uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ původní věřitel“). Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občasný soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalovaným a původním věřitelem byla uzavřena dne 29. 4. 2015 smlouva o zápůjčce (dále jen„ smlouva o úvěru“). Žalovaný na základě smlouvy o úvěru obdržel dne 29. 4. 2015 v hotovosti (jak patrno z podpisu prohlášení z uvedeného data) finanční obnos ve výši 2 000 Kč, který se zavázal vrátit do dne 8. 5. 2015. Žalovaný neplnil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, kdy postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému přípisem. Předžalobní výzvou ze dne 19. 5. 2020, ve které žalobkyně poskytla žalované lhůtu 7 dnů k uhrazení dluhu, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení. Po právním posouzení dané věci dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy, když podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni 29. 4. 2015 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Z informací, které byly uvedeny v žalobě, soud nemohl dovodit, zda původní věřitel splnil svoji zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud proto usnesením ze dne 5. 3. 2021, č. j. 30 C 29/2021-12 vyzval žalobkyni k doložení splnění zákonné povinnosti. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala pouze sdělením, že nedisponuje žádnými informacemi. Původní věřitel tak nedostál dle názoru soudu své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) … poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, poskytl původní věřitel žalovanému plnění ve výši 2 000 Kč bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Žalovaný je proto podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), povinen vydat žalobkyni, oč se na její úkor obohatil. Žalovaný žalobkyni nevrátil na základě smlouvy o úvěru ničeho, a proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, kdy úrok z prodlení náleží žalobkyni podle § 1970 o.z., ode dne 2. 6. 2020 vzhledem k upomínce žalobkyně ze dne 19. 5. 2020, ve které vyzývá žalovaného k uhrazení dluhu ve lhůtě 7 dní, kdy se má zato, že tato výzva byla žalovanému dle § 573 o.z., doručena dne 22. 5. 2020 a poslední den lhůty k plnění žalovanému uplynul dnem 1. 6. 2020 Lhůta k plnění byla stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. Výše úroku z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl, neboť ji z výše uvedených důvodů neshledal důvodnou. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyně nebyla úspěšná v řízení pouze do poměrně nepatrné části, a proto má žalobkyně proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, odměny advokáta po 200 Kč a paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a částky 189 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř.