31 C 64/2021-16 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Městskému soudu v Brně dne 19. 11. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 4 667 Kč s přísl. Návrh odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 19. 7. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaná se zavázal poskytnutý úvěr a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 200 Kč vrátit nejpozději do 13. 8. 2016. Žalovaná úvěr čerpala, avšak dostala se do prodlení s úhradou splátky úvěru a poplatku za poskytnutí úvěru, uhradila pouze jednorázovou platbu ve výši 533 Kč. Na výzvu soudu ze dne 5. 5. 2021, aby žalobce sdělil, jakým způsobem posuzoval a prověřoval schopnost žalované tvrzený úvěr včetně příslušenství splácet, nijak nereagoval. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: 4. Dne 19. 7. 2016 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Rámcová úvěrová smlouva a rovněž Jednotlivá smlouva o úvěru č. hyz016. Žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit nejpozději do 13. 8. 2016 včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 200 Kč. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobce zaslal dne 19. 7. 2016 na účet žalované částku 4 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 11. 6. 2019, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku. 5. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Z žalobcem předložených listin není zřejmé, zda před poskytnutím úvěru žalované jakýmkoli způsobem posuzoval, resp. ověřoval schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. Soud proto žalobce vyzval usnesením č. j. 31 C 64/2021-7 ze dne 5. 5. 2021, aby soudu sdělil, zda a jakým způsobem žalobce posuzoval schopnost žalované tvrzený úvěr včetně příslušenství, splácet, jaké informace a doklady ohledně schopnosti žalované splácet úvěr žalobce od žalované požadoval a jaké skutečně získal, jak tyto údaje ověřoval a jak je vyhodnotil. Žalobce na uvedenou výzvu soudu nijak nereagoval. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 8. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 9. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 10. Z žalobcem předložených listin nebylo zřejmé, že by se žalobce jakkoli zabýval úvěruschopností žalované. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobce žádným způsobem neposoudil úvěruschopnost žalované, protože se otázkou úvěruschopnosti žalované vůbec nezabýval, a proto je uzavřená smlouva o úvěru č. hyz016 ze dne 19. 7. 2016 neplatná s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části skutečně poskytnuté jistiny ve výši 4 000 Kč ponížené o jednorázovou úhradu ve výši 533 Kč. Žalobce tak poskytl žalované dne 19. 7. 2016 peněžní prostředky bez právního důvodu a žalované tak vniklo na její straně bezdůvodné obohacení. Žalobci tak vznikl dle § 2993 občanského zákoníku nárok na vrácení poskytnuté částky ve výši 3 467 Kč (4 000 Kč – 533 Kč). Soud tedy žalobě vyhověl pouze v části poskytnuté jistiny a zavázal žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 3 467 Kč včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (I. výrok). Žalobce vyzval žalovanou k uhrazení celé dlužné částky přípisem ze dne 11. 6. 2019. Žalovaná se ocitla s ohledem na domněnku doby dojití dle ust. § 573 občanského zákoníku v prodlení dne 15. 6. 2019. Od tohoto data žalobci náleží úrok z prodlení. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 12. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru č. hyz016 ze dne 19. 7. 2016 byla shledána neplatnou, nepřiznal soud žalobci poplatek za poskytnutí půjčky, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – dle výsledků dokazování neexistuje. Při neexistenci úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud proto zamítnul žalobu co do částky 1200 Kč a nárokovaných úroků z této částky a z celé nárokované částky za období předcházející splatnosti dluhu na základě výzvy ze dne 11. 6. 2019 (II. výrok). 13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl ve věci zčásti úspěšný, má proto právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Procesní úspěch žalobce činí 74,3 %, jeho neúspěch činí 25,7 %, má proto nárok na úhradu 48,6 % účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány: i) zaplaceným soudním poplatkem 400 Kč; ii) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 200 Kč (tarifní hodnota 4 667 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iii) třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iv) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč; celkem tedy 1 489 Kč, hodnotě 48,6 % z této částky odpovídá částka 723,70 Kč (II. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobcem, a co do výše i úměrnými předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že žalobce vyúčtoval v žalobě náklady řízení dle § 7 bodu 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 000 Kč za úkon právní služby), nicméně soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává opakovaně návrhy obsahující totožnou argumentaci, z níž odvozuje svůj nárok a kterou může stále opakovat. Podle soudu je žaloba, ve které je nárok žalobce odvozován ze smlouvy o úvěru, typickou formulářovou žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Liší se totiž pouze údaji o osobě žalovaného, identifikací smlouvy, uvedením dlužné částky za nesplacený zůstatek úvěru.