34 C 17/2021-76 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou (místně nepříslušnému) Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 12. 8. 2020, doplněnou o podání ze dne 16. 12. 2020, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 12 833,67 Kč s příslušenstvím Uvedl, že žalovaný dne 30. 6. 2014 uzavřel s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) online smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce téhož dne poukázal na účet uvedený žalovaným 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku do 30. 11. 2014. Jelikož žalovaný svůj dluh ani přes opakované upomínky neuhradil, domáhá se žalobce, na kterého byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017, zaplacení částky 12 833,67 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem od 1. 12. 2014 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili) 4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 6. 2014 a formuláře (loan application) označeného [číslo] soud zjistil, že dne 30. 6. 2014 měla proběhnout platba ve výši 14 000 Kč na účet č. [bankovní účet]; dne 30. 6. 2014 byla na účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba], na jméno žalovaného připsána platba ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku do 30. 6. 2015, přičemž termín splatnosti mohl byt dle smlouvy o úvěru prodloužen (do 30. 11. 2015). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 byla pohledávka postoupena na žalobce. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován postupitelem ([právnická osoba]), a to přípisem ze dne 18. 1. 2018, kterým byl současně vyzván k zaplacení dluhu. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020 žalobce opětovně vyzval žalovaného k úhradě dluhu. 5. Žalovaný žalobci výše specifikovanou dlužnou částku neuhradil, resp. nijak v řízení neprokázal (povinnost důkazní byla v tomto případě na jeho straně), že by tuto svoji smluvní povinnost splnil. Žalovaný netvrdil ani nedoložil jiné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že nárok uplatněný vůči němu žalobcem, je z hlediska hmotně právního nedůvodný. 6. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňován 7. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“). Podle § 3 odst. písm. a) z.s.ú. se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 9 odst. 1 z.s.ú. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet spotřebitelský úvěr, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou. 9. V posuzované věci právní předchůdce žalobce žádným způsobem nezjišťoval a neposuzoval schopnost žalovaného řádně splácet úvěr, nezkoumal pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného či jeho osobní a majetkové poměry, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalovaného a ani sám aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr. Žalobce ve svém doplnění žalobního návrhu ze dne 16. 12. 2020 nadto výslovně uvedl, že důkazy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. 10. Soud tedy uzavřel, že žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval úvěruschopnost žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn 33 Cdo 2178/2018). 11. Žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 9 z.s.ú. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18) 12. Soud proto uzavřel, že smlouva o zápůjčce byla od počátku absolutně neplatná a žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 14 000 Kč, v řízení se domáhá zaplacení toliko částky 12 833,67 Kč, soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. Současně soud zavázal žalovaného dle § 1970 občanského zákoníku k zaplacení úroků z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud proto žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 písm. b) bod 1. vyhlášky 300 Kč. Za každý provedený úkon pak náleží žalobci náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši á 100 Kč Celkem tedy náklady žalobce (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 452 Kč.