43 C 191/2019-89 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 7.454 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od 1.1.2018 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 8.9.2017, na základě které poskytl žalobce žalované finanční prostředky ve výši 4.000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet. Pro prodlení žalovaného se splácením úvěru se stal celý úvěr splatný, a žalovaná je proto od 1.1.2018 v prodlení. Žalovaná částka sestává z jistiny 4.000 Kč, poplatku za čerpání úvěru 800 Kč, úroku 2.291 Kč. Žalovaná žalobci přes předžalobní výzvu ničeho neuhradila. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalobce na základě smlouvy o revolvingovém úvěru poskytl na účet žalované dne 8.9.2017 finanční prostředky ve výši 4.000 Kč (smlouva o úvěru, sdělení [právnická osoba]). Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem 14.500 Kč, druh bydlení pronájem výdaji na obživu 2.500 Kč a ostatní náklady 2.500 Kč, náklady na bydlení 0 Kč (žádost o úvěr) ..Zástupce žalobce vyzval žalovanou úhradě do 15.4.2018 dopisem odeslaným prostřednictvím pošty dne 14.3.2018 (předžalobní výzva, poštovní podací arch). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že posouzení provedl na základě informací, které mu žalovaná poskytla v žádosti o úvěr a dále nahlédnutím do veřejně přístupných i placených registrů a rejstříků, v nichž žalobce u žalované nenašel žádný záznam. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, když se spolehl na kusé údaje tvrzené samotnou žadatelkou, spokojil se s údaji od žalované, tyto nijak neprověřil, přestože například byly uvedeny nulové výdaje na bydlení a současně typ bydlení pronájem, kdy se typicky hradí nájemné. Protože žalobce nesplnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Žalobce žalované na základě neplatné smlouvy poskytl finanční prostředky ve výši 4.000 Kč. Žalované tak na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), které je povinna žalobci vydat. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 o.z.). Žalobce vyzval žalovanou k plnění dopisem ze dne 9.3.2018 do 15.4.2018. Marným uplynutím lhůty k plnění se žalovaná dostala do prodlení, a žalobce má ode dne následujícího, tj. od 16.4.2018 právo na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.), jehož výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě co do částky 4.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.000 Kč od 16.4.2018 do zaplacení vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl procesně úspěšný co do 54 %, neúspěšný co do 46 %, žalobce tak má po odečtení neúspěchu od úspěchu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8 % Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, odměny advokáta po 200 Kč a paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 1 a 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, žaloba) a z částky 189 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. celkem 1.489 Kč, z toho 8 % činí 119 Kč. Za podání, jímž žalobce doplnil žalobu, soud žalobci náhradu nepřiznal, neboť tento náklad neshledal potřebným k účelnému uplatňování práva, když žalobce tímto podáním kompenzoval nedostatky žaloby (srov. ustanovení § 79 odst. 1 a 2 o.s.ř.) Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Rozsah odůvodnění odpovídá ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř., dle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.