55 C 135/2021 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 30. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.144 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.112,64 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10.144 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení; a dále částku ve výši 1.524 Kč. 2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28. 8. 2017 byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností [právnická osoba]) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8.000 Kč. Žalovaný se touto Smlouvou zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce úvěr ve výši 8.000 Kč, a dále zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.144 Kč, a to nejpozději do 16. 3. 2018. V případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 8.000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.144 Kč, z úroku (kapitalizovaného za období od 17. 3. 2018 do 1. 7. 2019) ve výši 1.112,64 Kč, a ze smluvní pokuty ve výši 1.524 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2019 byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku žalobci dosud neuhradil. 3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil. 4. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. <b>5. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav.</b> 6. Dne 28. 8. 2017 uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaný Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Na základě této Smlouvy se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč a úvěr v této výši byl dne 28. 8. 2017 na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] poskytnut. Žalovaný se touto Smlouvou zavázal, že právnímu předchůdci žalobce vrátí úvěr ve výši 8.000 Kč a zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.144 Kč, a to nejpozději do 28. 9. 2017. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 22. 7. 2019 mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele ze dne 19. 8. 2019. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobce ze dne 19. 10. 2020. 7. S ohledem na datum vniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky již dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ občanský zákoník“), neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014. 8. Podle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 10. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. <b>12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.</b> 13. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli Smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen jako„ Smlouva“). Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel (ustanovení § 1810 občanského zákoníku). Právní předchůdce žalobce se touto Smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč a tento byl žalovanému dne 28. 8. 2017 na jeho bankovní účet poskytnut. Žalovaný se touto Smlouvou zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce úvěr ve výši 8.000 Kč a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.144 Kč, a to nejpozději do 28. 9. 2017. V případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalovaný po uplynutí dohodnuté doby poskytnutý úvěr právnímu předchůdci žalobce nevrátil a porušil tak svou základní povinnost z uvedeného závazkového vztahu vyplývající. 14. Vzhledem k tomu, že žalovaný v rámci řízení neprokázal, že by žalobci dlužnou částku zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok proti němu žalobou uplatněný je z hlediska hmotně právního nedůvodný, soud žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku v celkové výši 10.144 Kč (8.000 Kč + 2.144 Kč). Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit i požadovaný úrok z prodlení. 15. Pokud jde poté o ujednání o smluvní pokutě, soud jej považuje za nepřiměřené ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku a ve smyslu Směrnice Rady 93/13 EHS. Současně je nutno i poznamenat, že účinné znění ustanovení § 1813 občanského zákoníku poskytuje spotřebitelům ještě vyšší ochranu než Směrnice Rady 93/13 EHS, neboť dopadá na všechna nepřiměřená ujednání, nikoli pouze na nepřiměřená ujednání nesjednaná individuálně. Z porovnání výše smluvní pokuty (tj. 0,1 % denně), výše zajištěné částky (tj. 8.000 Kč) a splatnosti úvěru (tj. 30 dnů) nelze než dovodit, že takto sjednaná smluvní pokuta je vzhledem k výši a povaze zajišťovaného závazku rozporná s ochranou spotřebitele a s požadavkem přiměřenosti. Soud zde přihlédl i k okolnosti, že shora popsané ujednání je sice obsaženo v samotné Smlouvě, ale jako takové je stále součástí formulářově předtištěného vzoru, který neumožňoval žalovanému jakoukoliv modifikaci a žalovanému tak byla shora popsané smluvní ujednání v podstatě vnuceno. Ze samotné vizuální formy Smlouvy je patrno, že toto ustanovení Smlouvy sjednáno individuálně nebylo, smluvní pokuta byla navíc stanovena pouze pro případ prodlení žalovaného, porušení smluvních povinností ze strany právního předchůdce žalobce žádným zvláštním způsobem zajištěno nebylo. Již jen pro úplnost soud odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, podle něhož je„ neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“. 16. K nepřiměřenosti ujednání přitom soud přihlédne z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C -240/98 až C -244/98 ze dne 27. 6. 2000), spotřebitel má sice možnost se nepřiměřeného ujednání dovolat (ustanovení § 1815 občanského zákoníku, rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C -473/00, Cofidis SA proti Jean-Louis Fredeout ze dne 21. 11. 2002), ale v projednávané věci se žalovaný nepřiměřených ustanovení nedovolal. Lze tedy uzavřít, že soud k nepřiměřenému ujednání o smluvní pokutě v souladu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku nepřihlédl a žalobu v této části zamítnul. 17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byl