55 C 198/2021-17 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 23. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 11.211 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 14. 3. 2018 uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr ve výši 6.000 Kč, jakož i poplatek za jeho poskytnutí ve výši 2.211 Kč nejpozději do 11. 4. 2018, a v případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobce kapitalizoval za období od 12. 4. 2018 do 24. 8. 2019 částkou ve výši 3.000 Kč. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku žalobci dosud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. V daném případě provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Dne 14. 3. 2018 uzavřel žalobce a žalovaný Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Na základě této Smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč a tento byl dne 14. 3. 2018 žalovanému na bankovní účet [číslo] (pod variabilním symbolem [číslo]) i poskytnut. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr ve výši 6.000 Kč a uhradit poplatek za jeho poskytnutí ve výši 2.211 Kč nejpozději do 11. 4. 2018 Smluvní strany dále dohodly, že v případě prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy je žalovaný povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván dopisem zástupkyně žalobce ze dne 5. 10. 2020. 5. S ohledem na datum vniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky již dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ občanský zákoník“), neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014. 6. Podle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 8. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl závazkový vztah, a to uzavřením smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen jako„ Smlouva“). Žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel (ustanovení § 1810 občanského zákoníku). Na základě této Smlouvy byl žalovanému dne 14. 3. 2018 poskytnut úvěr ve výši 6.000 Kč, který se zavázal vrátit žalobci včetně poplatku za jeho poskytnutí nejpozději do 11. 4. 2018. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky, ani poplatek za jejich poskytnutí, ve sjednané lhůtě nevrátil a porušil tak svou základní povinnost z tohoto závazkového vztahu vyplývající. Pokud jde o složení a výši dlužné částky, tyto žalovaný nijak nerozporoval. 11. Vzhledem k tomu, že žalovaný v rámci řízení neprokázal, že by žalobci dlužnou částku zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok proti němu žalobou uplatněný je z hlediska hmotně právního nedůvodný, soud žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku v celkové výši 8.211 Kč (tj. 6.000 Kč + 2.211 Kč) Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit i úrok z prodlení, přičemž jeho výše byla stanovena na základě nařízení č. 351/2013 Sb. 12. Pokud jde poté o ujednání o smluvní pokutě, soud jej považuje za nepřiměřené ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku a ve smyslu Směrnice Rady 93/13 EHS. Současně je nutno i poznamenat, že účinné znění ustanovení § 1813 občanského zákoníku poskytuje spotřebitelům ještě vyšší ochranu než Směrnice Rady 93/13 EHS, neboť dopadá na všechna nepřiměřená ujednání, nikoli pouze na nepřiměřená ujednání nesjednaná individuálně. Z porovnání výše smluvní pokuty (0,1 % denně), výše zajištěné částky (6.000 Kč) a splatnosti úvěru (28 dnů) nelze totiž než dovodit, že takto sjednaná smluvní pokuta je vzhledem k výši a povaze zajišťovaného závazku nepřiměřeně vysoká. Soud zde přihlédl i k okolnosti, že ujednání o smluvní pokutě je sice obsaženo v samotné Smlouvě, ale jako takové je stále součástí formulářově předtištěného vzoru, který neumožňoval žalovanému jakoukoliv modifikaci a žalovanému tak bylo v podstatě vnuceno smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 36,5 % ročně. Ze samotné vizuální formy Smlouvy je tak patrno, že ustanovení o smluvní pokutě sjednáno individuálně nebylo, nadto byla smluvní pokuta stanovena pouze pro případ prodlení žalovaného, porušení smluvních povinností ze strany žalobce žádným zvláštním způsobem zajištěno nebylo. Již jen pro úplnost soud odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, podle něhož je„ neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.“ 13. K nepřiměřenosti ujednání přitom soud přihlédne z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C -240/98 až C -244/98 ze dne 27. 6. 2000), spotřebitel má sice možnost se nepřiměřeného ujednání dovolat (ustanovení § 1815 občanského zákoníku, rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C -473/00, Cofidis SA proti Jean-Louis Fredeout ze dne 21. 11. 2002), ale v projednávané věci se žalovaný nepřiměřených ustanovení nedovolal. 14. Lze tedy uzavřít, že soud k nepřiměřenému ujednání o smluvní pokutě v souladu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku nepřihlédl a žalobu v této části zamítnul. 15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 11.211 Kč. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové 8.211 Kč, ohledně které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 3.000 Kč, ohledně které soud žalobu zamítnul. Žalobce byl proto úspěšný v 73,2 % předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 26,8 % předmětu řízení a po vzájemném zápočtu úspěchu žalobce vůči úspěchu žalovaného, má žalobce právo na náhradu 46,4 % (73,2 % minus 26,8 % = 46,4 %) účelně vynaložených nákladů. Žalobce vynaložil náklady řízení sestávající z odměny za zastoupení za tři úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, písemné podání – žaloba ze dne 23. 10. 2020) v souladu s ustanovením § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních s