72 C 19/2021-64 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 11.952 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], byla dne 12. 6. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly příslušné obchodní podmínky. Žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit nejpozději do 12. 7. 2018. Žalovaná však prostředky řádně a včas nevrátila a dostala se do prodlení. Následně byla pohledávka s účinností ke dni 12. 12. 2019 postoupena na žalobce a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019. Žalovaná tak dluží částku ve výši 11.952 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 8.000 Kč, dluh z titulu smluvní pokuty činí částku ve výši 3.960 Kč a jako paušální náhradu nákladů na upomínání požadoval žalobce zaplatit částku ve výši 150 Kč. Žalovaná však dlužnou částku nezaplatila ani na základě předžalobní výzvy ze dne 7. 9. 2020. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 6. 2018 opatřené vlastnoručním podpisem žalované má soud za zjištěné, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], se žalované zavázal poskytnout částku ve výši 8.000 Kč, a to bez úroku, když úroková sazba byla sjednána dle smlouvy jako 0,00 % ročně, a to na dobu 30 dnů s možností prodloužení splatnosti. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 0,1 % z jistiny za každý den prodlení spolu s ujednáním o paušálním poplatku na úhradu nákladů v částce ve výši 1.200 Kč za první upomínku po 45 dnech prodlení, 500 Kč za upomínku po 120 dnech prodlení a ve výši 800 Kč za upomínku po 210 dnech prodlení, přičemž smlouva obsahuje i ujednání o povinnosti žalované zaplatit částku ve výši 50 Kč za každou jinou písemnou upomínku, když tyto paušální částky zohledňují účelně vynaložené náklady věřitele na vymáhání v příslušném období, případně jednorázový poplatek ve výši 300 Kč za uzavření splátkového kalendáře. Dále se ze smlouvy podává, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu škody v plné výši, sjednané úroky a úroky z prodlení ve výši stanovené obecně závaznými právními předpisy. Žalovaná přitom podpisem smlouvy ze dne 12. 6. 2018 stvrdila, že převzala částku ve výši 8.000 Kč v hotovosti. K důkazu žalobce dále předložil obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. Z listiny s označením KIZAP /4/249 je zřejmé, že právní předchůdce žalobce měl k dispozici podrobné kontaktní a osobní údaje žalované. Z upomínek ze dne 22. 7. 2018 a 12. 8. 2018, výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 23. 8. 2018 a z výzvy před podáním žaloby ze dne 7. 9. 2020 předložené spolu s podacím archem soud zjistil, že právní předchůdce žalobce opakovaně žalovanou vyzýval k zaplacení dlužné částky. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020 má dále soud za zjištěné, že žalovaná byla vyrozuměna o tom, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z poštovního podacího archu vyplývá, že oznámení bylo žalované odesláno 8. 1. 2020. Listiny vztahující se k postoupení pohledávky žalobce předložil spolu s potvrzením o přijetí platby ze dne 19. 12. 2019. 5. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení rovněž prostřednictvím výzvy před podáním žaloby. 6. Podle ustanovení § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 9. Po provedeném dokazování a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena dne 12. 6. 2018 smlouva, na základě které byla žalované zapůjčena částka ve výši 8.000 Kč Částku ve výši 8.000 Kč se žalovaná zavázala vrátit nejpozději do 12. 7. 2018. Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel, žalovaná v postavení spotřebitele, s odkazem na ustanovení ustanovení § 1810 občanského zákoníku. Uzavřený závazkový vztah soud posoudil jako zápůjčku ve smyslu ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku, podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením. Žalovaná však peněžní prostředky právnímu předchůdci žalobce nevrátila a porušila tak svou základní povinnost z uvedeného závazkového vztahu vyplývající. 10. Vzhledem k tomu, že žalovaná v rámci řízení neprokázala, že by žalobci dlužnou částku zaplatila a netvrdila ani nedoložila jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok proti ní žalobou uplatněný je z hlediska hmotněprávního nedůvodný, soud žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 8.000 Kč spolu s částkou ve výši 974,47 Kč odpovídající žalobcem specifikovanému kapitalizovanému úroku. Jelikož žalovaná nesplnila svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostala se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinna zaplatit i úrok z prodlení, jak bylo uloženo ve výrokové části pod bodem I tohoto rozsudku. 11. Pokud jde poté o ujednání o smluvní pokutě a o ujednání o náhradě účelně vynaložených nákladů, soud je považuje za nepřiměřená ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku a ve smyslu Směrnice Rady 93/13 EHS. Ustanovení § 1813 občanského zákoníku přitom poskytuje spotřebitelům ještě vyšší ochranu než Směrnice Rady 93/13 EHS, neboť dopadá na všechna nepřiměřená ujednání, nikoli pouze na nepřiměřená ujednání nesjednaná individuálně. Z porovnání částky odpovídající smluvní pokutě spolu s částkou požadovanou žalobcem z titulu paušální náhrady nákladů na upomínání a výší poskytnuté částky, s přihlédnutím rovněž k ujednání o splatnosti úvěru, je třeba dovodit, že takto sjednaná úhrada je vzhledem k výši poskytnuté částky rozporná s úpravou ochrany spotřebitele a s požadavkem přiměřenosti. Soud přihlédl i k okolnosti, že shora popsaná ujednání jsou sice obsažena v samotné smlouvě, ale jako taková jsou stále součástí formulářově předtištěného vzoru, přičemž ze samotné vizuální formy smlouvy je pak patrné, že ustanovení smlouvy nebyla sjednána individuálně, v případě smluvní pokuty byla navíc stanovena pouze pro případ prodlení žalované, porušení smluvních povinností ze strany právního předchůdce žalobce žádným zvláštním způsobem zajištěno nebylo. Pro úplnost soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, podle něhož je„ neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“. K nepřiměřenosti ujednání přitom soud přihlédne z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C -240/98 až C -244/98 ze dne 27. 6. 2000), lze tak uzavřít, že soud k nepřiměřeným ujednáním o smluvní pokutě a o náhradě účelně vynaložených nákladů v souladu s ustanovením § 1813 občanského zákoní