72 C 230/2021-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 21. 12. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 400 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o náklady na přiložení a odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, který byl na automobil žalované namontován z důvodu, že vozidlo bylo dne 19. 7. 2020 ponecháno v místech, kde to není dovoleno. Svůj dluh žalovaná uznala co důvodu a výše, dlužnou částku však žalobci ani k výzvě neuhradila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Dne 19. 7. 2020 žalovaná písemně uznala svůj dluh vůči žalobci ve výši 400 Kč, který představuje cenu za přiložení a odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla dne 19. 7. 2020. Žalovaná se zavázala, že dlužnou částku uhradí do 14 dnů od převzetí. Tyto skutečnosti byly zjištěny z potvrzení [číslo] ze dne 19. 7. 2020. 5. Výše ceny za přiložení a odstranění technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla byla určena nařízením [územní celek] [číslo] o maximálních cenách za přiložení a odstranění technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla platných na území [územní celek], které nabylo účinnosti dne 10. 10. 2009, které bylo předloženo k důkazu. K uhrazení dlužné částky byla žalovaná vyzvána, což je zřejmé z předžalobní upomínky ze dne 16. 9. 2020 předložené včetně dodejky. Skutečnost, že dlužná částka nebyla žalobci zaplacena, žalovaná nerozporovala. 6. Dle § 17a odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném ke dni zajištění motorového vozidla prostřednictvím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, strážník je oprávněn použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla (písm. a) cit. ustanovení), které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích (písm. b) cit. ustanovení), které stojí na chodníku, kde to není povoleno (písm. c) cit. ustanovení), nebo je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství (písm. d) cit. ustanovení) a jeho řidič není na místě přítomen. 7. Dle § 17a odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném ke dni zajištění motorového vozidla prostřednictvím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, přiložení a odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla se provádí na náklady osoby, která vozidlo na místě ponechala, a nelze-li ji zjistit, na náklady provozovatele vozidla. Pokud došlo k přiložení technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla v rozporu s odstavcem 1, uhrazené náklady musí být neprodleně vráceny tomu, kdo je vynaložil. 8. Dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. Nárok žalobce se opírá o ustanovení § 17a odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, který stanoví, že náklady na přiložení a odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, nese osoba, která vozidlo na místě ponechala, případně provozovatel vozidla, nelze-li takovou osobu zjistit. S ohledem na skutečnost, že žalovaná svůj dluh co do důvodu a výše uznala, má se za to, že v době uznání dluh trval, když v řízení nedošlo k prokázání opaku. 10. Dluh však přes výzvu zaplacen nebyl. Žalovaná ani nijak nezpochybnila správnost vyúčtování dluhu, ani v rámci projednávaného řízení neprokázala, že by dlužnou částku žalobci zaplatila a netvrdila jiné rozhodné skutečnosti, na základě kterých by prokázala, že nárok proti ní žalobou uplatněný není důvodný. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 400 Kč. Jelikož žalovaná nesplnila svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostala se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník povinna zaplatit i úrok z prodlení. Výše úroku z prodlení byla stanovena na základě nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci soud stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč bez ohledu na příslušenství, postupoval soud při odůvodnění rozsudku podle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., tedy tak, že v odůvodnění rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142a o. s. ř. tak, že soud zcela procesně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a to v celkové výši 600 Kč. Dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. přizná soud účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Žalobci byla proto přiznána náhrada nákladů dle § 1, 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za 2 úkony (písemné podání nebo návrh ve věci samé, výzva k plnění).