94 C 64/2020-215 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 1. 2020 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 467 978,30 Kč s příslušenstvím. Žalovaný uzavřel dne 4. 10. 2015 s [právnická osoba] smlouvu o úvěru ve výši 300 000 Kč, který měl vrátit spolu s úrokem ve výši 12,94 % ročně v měsíčních splátkách. Dále žalovaný uzavřel s [právnická osoba] dne 2. 1. 2016 druhou smlouvu o úvěru ve výši 300 000 Kč, kde byl sjednán úrok ve výši 13,9 % ročně. Pro oba smluvní vztahy platí, že žalovaný se zavázal platit společně s jistinou i účtované poplatky, že věřitel byl oprávněn v dlužné částky připisovat k jistině a v případě prodlení žalovaného úvěr sesplatnit. Žalovaný v obou případech přestal hradit pravidelné splátky a od 15. 4. 2018 byl již stále v prodlení. [právnická osoba] oba úvěry sesplatnila ke dni 28. 7. 2019 a následně postoupila dluhy za žalovaným žalobkyni. 2. Ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalobkyně sdělila, že příjem byl prověřen výpisem z účtu a získáním informací přímo od žalovaného, toto bylo doplněno o informace z databází dlužníků a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně k prokázání těchto tvrzení navrhla získat konkrétní data přímo od [právnická osoba] 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán. 4. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 5. Mezi žalovaným a [právnická osoba] byla dne 4. 10. 2015 uzavřena smlouva o úvěru k účtu č. [bankovní účet] ve výši 300 000 Kč, který měl žalovaný splatit spolu s úrokem ve výši 12,94 % ročně. Žalovaný předepsané splátky v jaké výši byly měsíční splátky? zpočátku řádně hradil, celkem zaplatil částku 208 018 Kč, ale následně se dostal do prodlení (transakční historie). Přípisem ze dne 28. 7. 2018 odeslaným dne 31. 7. 2018 [právnická osoba] dluh žalovaného sesplatnila, podle smlouvy se žalobkyní ze dne 26. 9. 2018 došlo k postoupení dluhu za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 10. 10. 2018 Ani přes předžalobní výzvu ze dne 4. 11.2019 odeslanou dne 5. 11. 2019 žalovaný svůj dluh nezaplatil, resp. v řízení neprokázal opak. Žalovanou částku ve výši 217 823,17 Kč tvoří jistina ve výši 206 495,27 Kč a v souladu se smluvními ujednáními připsané úroky v částce 11 327,90 Kč. 6. Mezi žalovaným a [právnická osoba] byla dne 2. 1. 2016 uzavřena smlouva o úvěru k účtu č. [bankovní účet] ve výši 300 000 Kč, který měl žalovaný splatit spolu s úrokem ve výši 13,9 % ročně. Žalovaný předepsané splátky zpočátku řádně hradil, celkem zaplatil částku 155 316 Kč, ale následně se dostal do prodlení (transakční historie). Přípisem ze dne 28. 7. 2018 odeslaným dne 31. 7. 2018 [právnická osoba] dluh žalovaného sesplatnila, podle smlouvy se žalobkyní ze dne 26. 9. 2018 došlo k postoupení dluhu za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 10. 10. 2018 Ani přes předžalobní výzvu ze dne 4. 11. 2019 odeslanou dne 5. 11. 2019 žalovaný svůj dluh nezaplatil, resp. v řízení neprokázal opak. Žalovanou částku ve výši 250 155,13 Kč tvoří jistina ve výši 236 217,33 Kč a v souladu se smluvními ujednáními připsané úroky v částce 13 937,80 Kč. 7. [právnická osoba] soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla v obou případech posouzena na základě klientských dat, když žalovaný uvedl, že žije v domácnosti sám, že je zaměstnán s příjmem 25 000 Kč, resp. 35 000 Kč měsíčně a nemá žádné výdaje. Je třeba podotknout, že soud žádal [právnická osoba] i o informace o způsobu ověření klientem vyplněných dat a předložení předmětných dokladů. 8. Smlouvy samotné byly soudem posuzovány s přihlédnutím k § 2395 občanského zákoníku, podle něhož se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. [právnická osoba] žalovanému poskytla úvěry ve výši celkem 600 000 Kč, které jí tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit pravidelné splátky (jejich delší dobu trvající platba je průkazem toho, že to byl skutečně žalovaný, kdo smlouvu uzavřel a úvěr čerpal), [právnická osoba] zbytek jeho dluhu ke dni 28. 7. 2018 sesplatnila a následně postoupila žalobkyni. 9. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem, je však třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smluv (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě byly poměry žalovaného zkoumány pouze na základě informací poskytnutých samotným žalovaným – žije sám, má pravidelný příjem a nemá žádné výdaje. K prokázání jakéhokoli ověřování žalovaným tvrzených údajů a samostatného vyhledávání informací v registrech nebyly předloženy žádné důkazy. Soud tak nemohl přehlédnout, že žalovaným tvrzené skutečnosti nejsou naprosto věrohodné, když uvádí, že sice žije sám v bytě, ale současně nemá žádné výdaje. Soud by na tomto místě očekával výpisy z běžného účtu žalovaného, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, doklad o právním titulu užívání bytu a ceně za bydlení, výsledky lustrace v interním systému [právnická osoba] a v registrech dlužníků a insolvenčním rejstříku. I kdyby soud vzal za v podstatě notorietu, že bankovní instituce prověřuje klienty v databázích SOLUS, BRKI a NRKI či insolvenčním rejstříku, z ničeho nevyplývá, že se předchůdkyně žalobkyně po žalovaném domáhala informací o výdajích, nepočítaje v to další produkty u [právnická osoba] (soudu je z úřední činnosti známo, že 1. 4. 2016 [právnická osoba] žalovanému poskytla ještě další úvěr ve výši 130 000 Kč, který sesplatnila 28.7.2018, tj. ve stejný den jako v nyní souzené věci, který následně sama uplatnila u zdejšího soudu, kde byla věc projednána pod sp. zn. 112 C 79/2019. 10. Takový přístup však soud nepovažuje za dostatečné prověření úvěruschopnosti. Soud si je vědom toho, že nelze po žalobkyni, resp. její předchůdkyni, požadovat nekonečnou lustraci a předložení všech dokladů o příjmech a výdajích úvěrovaného, na druhou stranu nelze vycházet pouze z neověřovaných informací klienta a spolehnout se pouze na ně. Na okraj lze podotknout, že soud má vážné pochybnosti, zda by v případě řádného ověření úvěruschopnosti mohlo s péčí řádného hospodáře k uzavření smluv ze strany věřitele dojít, když žalovaný si bral minimálně tři velké úvěry v rozmezí devíti měsíců, které následně všechny přestal splácet. Soud má za podstatné, že i kdyby žalovaný dosahoval přiměřených příjmů ve vztahu k výši jednotlivému poskytovanému úvěru a splátek, pak v souhrnu poskytnutých úvěrů (730 000 Kč při příjmu 25 000 Kč resp. 35 000 Kč), již zde byly pochybnosti o úvěryhodnosti žalovaného a žalobkyně měla prověřit, zda žalovaný tvrzených příjmů skutečně dosahuje a jak je možné, že nemá žádné výdaje. 11. Za této důkazní situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat poslední větu ustanovení § 9 odst. 1 zákona, dle kterého„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle shora uvedené právní úpravy je sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Přicházela tak v úvahu pouze otázka bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, na jehož vrácení má žalobkyně právo, když je zřejmé, že součet plateb žalovaného nepřevýšil původně poskytnutou výši„ úvěru“. 12. Soud vyšel z transakční historie a tvrzení žalobkyně o tom, že na první úvěr žalovaný uhradil celkem 208 018 Kč a na druhý úvěr celkem částku 155 316 Kč. Poskytla-li mu [právnická osoba] celkem částku 600 000 Kč, má žalobkyně právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu těchto částek, tedy ve výši celkem 236 666 Kč. Předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného dne 28. 7. 2018 k zaplacení celého dluhu, žalovaný tak neučinil, resp. v řízení neprokázal opak, je proto povinen podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ode dne následujícího až do zaplacení hradit úrok z prodlení v zákon