108 C 41/2022-53 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 155 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 2. 2015 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovanou. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 155 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny 5 000 Kč, ke které přirostl úrok ve výši 455 Kč, částky 1 000 Kč jako administrativního poplatku, částky 1 500 Kč jako poplatku za hotovostní inkaso splátek. Dále žalobkyně požadovala úhradu kapitalizovaných úroků ve výši 4 244,54 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 1 621,18 Kč, úroků ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 7. 12. 2019 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila toliko částku 800 Kč, kterou žalobkyně započetla ve výši 455 Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, ve výši 170,60 Kč na poplatek za administrativní činnost a ve výši 174,40 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne 12. 2. 2015 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč (viz smlouva o půjčce). Žalovaná ve smlouvě potvrdila, že tuto částku v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 43 týdenních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 20,98 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 455 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán administrativní poplatek ve výši 1 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 7 955 Kč. Z Karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání uvedla, že bydlí v nájemním bytě, kdy náklady na bydlení uvedla ve výši 4 000 Kč. Kolonka týkající se zaměstnání není vyplněna. Jako mzdu uvedla žalovaná částku 7 100 Kč. Jako své příjmy pak uváděla výživné ve výši 3 000 Kč a přídavky ve výši 500 Kč. Osobní výdaje potvrdila ve výši 4.000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 200 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložila občanský průkaz, výpis z účtu a doklad SIPO. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který byl účinný v době uzavření smlouvy. Z obsahu smlouvy jednoznačně vyplývá, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 1 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak právní předchůdce žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz ust. § 3 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě smlouvy o půjčce peněžní prostředky v částce 5 000 Kč. Žalovaná tuto částku od právního předchůdce žalobkyně převzala dne 12. 2. 2015. 7. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Podle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. 9. V souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. V řízení bylo potřeba, aby žalobkyně prokázala, že před sjednáním úvěru provedla důkladné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Toto však v řízení prokázáno nebylo. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. žalobkyně doložila pouze kartu zákazníka vyplněnou na základě informací poskytnutých žalovanou. Právní předchůdce žalobkyně tak při posouzení úvěruschopnosti vycházel pouze z informací žalované, z dokladů předložených žalovanou, což byl jen jeden výpis z účtu žalované a doklad SIPO. V žádosti se pak objevila jako příjem částka 7 100 Kč, která byla uváděna, že je ze mzdy. Z žádosti však nevyplývá o jakou mzdu a u jakého zaměstnavatele by se mělo jednat a rovněž nebyla nijak doložena. Stejně tak jako byly uváděny údaje o přídavcích a výživném a tyto informace nebyly žalovanou nijak doloženy. Je zřejmé, že informace týkající se příjmů žalované právní předchůdce žalobkyně nijak neověřoval. Rovněž nebyly nijak ověřeny tvrzené výdaje, když právní předchůdce žalobkyně nepožadoval žádné údaje v tomto směru. Právní předchůdce žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalované úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval, resp. neověřoval tvrzené majetkové poměry žalované, její reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabýval výdaji žalované. Právní předchůdce žalobkyně jako profesionál jistě nemohl přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaná ani nijak nedoložila a právní předchůdce žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadoval (např. výdaje s užíváním bytu, délku trvání pracovního poměru, příp. uzavření pracovní smlouvy na dobu určitou či neurčitou, obrat na účtu žalované za delší období a další). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též tím, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud právní předchůdce žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupoval tak, že žalované částku 5 000 Kč dne 12. 2. 2015 poskytl, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré úkony směřující k poskytnutí úvěru byly činěny v jeden den, tedy 12. 2. 2015 kdy byla vyp