112 C 26/2022-28 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou podanou dne 7. 1. 2022 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 18 675,68 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o používání Twisto účtu, na základě níž bylo možné čerpat služby a hradit je prostřednictvím uvedeného účtu u žalobce třetím stranám. Žalovaný čerpal zboží a služby v celkové částce 25 147,33 Kč a uhradil pouze 15 800 Kč. Částka 4 838,35 Kč je tvořena poplatky z prodlení, které byly vzaty žalovaným do úvahy spolu s všeobecnými obchodními podmínkami. Dluh nebyl uhrazen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“) a lze rozhodnout bez jednání pouze na základě listin. Mezi žalobcem a žalovaným měla být dne 27. 4. 2018 uzavřena smlouva ke službě Twisto účet, na jejímž základě měl žalovaný možnost disponovat předmětným účtem s finančním limitem. Tento limit mohl být měněn v závislosti na úvěryschopnosti klienta i řádnosti jeho plateb v rozmezí 2 000 Kč až 30 000 Kč. V případě negativních jevů bylo možné limit snížit či další čerpání prostředků zcela odepřít. To, že smlouva byla prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena se žalovaným bylo dokládáno kopií občanského průkazu. Z jednotlivých vyúčtování plynulo, že žalovaný celkem čerpal zboží v celkové výši 25 147,33 Kč, na poplatcích bylo vyúčtováno 9 328,35 Kč. Uhrazeno bylo celkem 15 800 Kč. K úhradě zbytku nedošlo přes upomínku ze 7. 10. 2021. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o Twisto účtu, jejíž podstatou bylo čerpání služeb a zboží ze strany žalovaného a dodatečné jejich zaplacení z jeho strany žalobci, fakticky tedy smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému úvěr poskytl ve výši 25 147,33 Kč, což byla částka, která měla být vrácena v závislosti na době čerpání v rámci každoměsíčního vyúčtování. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V projednávané věci nebyla učiněna žádná tvrzení směřující k prokazování toho, že vůbec byla prověřována úvěryschopnost žalovaného, případně učiněna nějaká aktivita, která by k prověření příjmové nebo výdajové stránky hospodaření žalovaného směřovala. Nebyla učiněna ani vcelku již obligátní tvrzení, jež sama o sobě nikdy nepostačují, ale svědčí alespoň o určité investigativní aktivitě věřitele, v podobě lustrace ve veřejně dostupných evidencích v podobě insolvenčního rejstříku, BRKI, NRKI, SOLUS či dalších databázích, externích nebo interních. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. V projednávané věci věřitel nesplnil svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), jeho jednání je tak v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně, a to včetně poplatků za prodloužení či odložení platby nebo poplatků za prodlení s platbami. V projednávané věci byla žalovanému prokazatelně doručena až žaloba 31. 3. 2022, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev poštovních nebo mailových. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 2. 4. 2022. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ, když právo na náhradu nákladů řízení má žalovaný s ohledem na míru úspěchu vyšší, než je míra úspěchu žalobce. Žádné náklady řízení mu však nevznikly.