112 C 69/2021-115 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 13. 4. 2021 domáhal určení vlastnictví k vozidlu specifikovanému ve výroku pod bodem I. a jeho vydání z úschovy. Uvedené vozidlo koupil 14. 12. 2020 od žalovaného 3), který jej nabyl od žalovaného 2). Žalovaný 2) jej koupil od [právnická osoba] [anonymizováno] z Litvy (dále též jen„ leasingový nájemce“ nebo„ nájemce“). Žalobce před pořízením vozidla provedl kroky směřující k prověření minulosti vozidla, jakož i oprávnění žalovaného 3) vlastnické právo k němu převést. V příslušné evidenci nebylo vozidlo evidováno jako odcizené, pročež neměl důvodu domnívat se, že by tomu mělo být ve skutečnosti jinak. Prodejce mu ukázal i dokumenty z Litvy. Při pokusu o jeho registraci 28. 1. 2021 však policie uvedené vozidlo zajistila, protože mělo být nahlášeno jako kradené. Poté si obstaral další dokumenty z předchozích převodů, z nichž plynulo, že vlastníkem vozidla byla [právnická osoba] [anonymizováno]. Vozidlo bylo v České republice řádně registrováno a téměř jeden rok užíváno, současně byly plněny všechny povinnosti s provozováním vozidla spojené. Protože při koupi vozidla jednal v dobré víře, tato by měla být chráněna, oproti tomu žalovaný 1) nebyl dostatečně aktivní, aby své právo ochránil. 2. Žalovaný 1) nárok žalobce odmítl. Oslovila ho [právnická osoba] [anonymizováno] za účelem poskytnutí leasingu. Sám žalovaný 1) proto vozidlo, jež je předmětem řízení, od dotyčné společnosti koupil a následně jí ho pronajal smlouvou ze 17. 8. 2018. Dotyčná společnost měla splácet leasingové splátky a poté, co s tím přestala, odstoupil žalovaný 1) od leasingové smlouvy a požadoval vrácení vozidla, k čemuž do 8. 2. 2020 nedošlo. Žalobce nemohl být při koupi vozidla v dobré víře, neboť z dokumentů je zřejmé, že [právnická osoba] [anonymizováno] byla pouze provozovatelem vozidla, nikoli vlastníkem. To lze zjistit z technického průkazu, který měl i žalobce podle svých slov k dispozici. Oproti tomu žalovaný 1) v něm byl uveden jako vlastník. Na nabytí vlastnického práva žalobce nelze aplikovat jím citované ustanovení § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“), ale naopak § 1110 občanského zákoníku, kdy je držitel povinen věc vydat vlastníku, pokud ten prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo svémocným odnětím a neuplynula doba delší než tři roky, pokud věc byla nabyta od podnikatele, který při své činnosti s takovými věcmi obchoduje. Dle žalovaného 1) však u žalobce není ani uvedená dobrá víra, když dotyčný zanedbal svoji investigativní povinnost, nejen s ohledem na hodnotu vozidla, ale i s ohledem na dokumentaci, kterou měl k dispozici. Dále žalovaný 1) uplatnil vzájemný návrh na určení vlastnictví, na základě týchž skutkových tvrzení, stejně jako námitku, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem ani procesní podmínky související s požadavkem na vydání vozidla z úschovy. 3. Žalovaný 2) k žalobě uvedl, že vozidlo prodal žalovanému 3) dne 10. 11. 2020. Sám vozidlo nabyl kupní smlouvou z 19. 12. 2018 od [právnická osoba] [anonymizováno] z Litvy po předchozím vyhledání vozidla na webu www.mobile.de. S vozidlem nebylo nic v nepořádku. Následně vozidlo prodal, protože byla nutná oprava, jejíž výše pro něj nebyla přijatelná. 4. Žalovaný 3) sdělil, že žalobci vozidlo prodal 14. 12. 2020 oproti hotovosti, když žalobce si jej prověřil, připojil na diagnostiku a zkušebně se projel. Sám vozidlo vlastnil krátce a nevyhovovalo mu. Vlastnické právo podle něj na žalobce řádně přešlo. 5. Žalobce v replice k vyjádření žalovaných uvedl, že žalovaný 3) je autorizovaný prodejce motorek a je důvěryhodným subjektem. Sám žalobce není osobou, která by podnikala v oboru. Neměl důvod pochybovat o tvrzeních žalovaného 3) odůvodňujících, že vozidlo mělo v době koupě stále české SPZ. Vozidlo bylo v ČR řádně přihlášené, prováděly se technické kontroly a byly placeny poplatky. Na kupní smlouvě žalovaného 2) bylo prohlášení litevské společnosti, že je vlastníkem. Žalovaný 1) by měl v prvé řadě uplatnit nárok na náhradu škody po uvedené litevské společnosti. 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z kupní smlouvy ze 17. 8. 2018 (č. l. 72 a 73) a leasingové smlouvy ze 17. 8. 2018, včetně jejích dodatků (přílohy žalovaného 1/), bylo zjištěno, že žalovaný 1) nejprve koupil předmětné vozidlo od [právnická osoba] [anonymizováno], aby jej této společnosti téhož dne pronajal. Vozidlo bylo téhož dne převzato (předávací protokol – č. l. 80). Na základě podmínek leasingu, které byly součástí smlouvy, bylo patrno, že nájemce byl povinen platit žalovanému 1) příslušné leasingové splátky a po plném zaplacení bylo možné, aby vozidlo bylo převedeno do jeho vlastnictví. Podle podmínek též nebyl nájemce oprávněn vozidlo dále převádět bez souhlasu žalovaného 1). Splátkový kalendář byl opakovaně dodatky prodlužován, naposledy do 15. 1. 2020. Dopisem z 6. 2. 2020 (č. l. 81 p. v.) žalovaný 1) od leasingové smlouvy pro neplacení ze strany nájemce odstoupil, na což měl podle všeobecných leasingových podmínek právo, a požádal o vrácení předmětu leasingu. Z kupní smlouvy z 19. 12. 2018 ve spojení s fakturou (č. l. 14 až 16) bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo prodáno [právnická osoba] [anonymizováno] žalovanému 2) za částku 19 400 EUR. Uvedené vozidlo bylo dále kupní smlouvou z 10. 11. 2020 prodáno žalovaným 2) žalovanému 3) za částku 240 000 Kč (č. l. 10 až 13). Nakonec kupní smlouvou ze 14. 12. 2020 (č. l. 7 až 9) bylo vozidlo prodáno žalovaným 3) žalobci za částku 22 000 EUR. Ve všech smlouvách bylo uvedeno, že prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem předmětu prodeje. 7. Z potvrzení o zajištění věci (č. l. 17 a 18) bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo zajištěno policií, protože bylo možné očekávat, že o vydání vozidla požádá cizí stát. Uloženo do úschovy soudu bylo usnesením ze 4. 5. 2021 (č. l. 41 a 42). Jako odcizené bylo v Schengenském systému vozidlo dle uvedeného usnesení evidováno od 3. 7. 2020. V technickém průkazu figuroval jako vlastník a provozovatel vozidla stále žalovaný 2) (č. l. 19 a 20), k registraci v ČR došlo 8. 1. 2019. Z litevského technického průkazu bylo zjištěno, že jako vlastník je u vozidla veden žalovaný 1), nájemce jako provozovatel (č. l. 21, rovněž evidence vozidel - č. l. 83 p v.). Totožně byl nájemce uveden i v dokladu o provedené technické kontrole (č. l. 22). 8. Z dokladu o lustraci v databázi CEBIA (č. l. 24 až 28) z 13. 12. 2020 soud zjistil, že historie vozidla byla v databázi uvedena od ledna 2019, období od roku 2012 do té doby nebylo ověřeno. Patrná byla oprava škodní události v květnu 2018. V databázi vozidel v ČR a SR nebylo k datu lustrace vozidlo evidováno jako odcizené. 9. Z oznámení (č. l. 75) soud zjistil, že v Litvě probíhá trestní řízení stran předmětného vozidla, když žalovaný 1) byl vyzván k uplatnění svých práv v řízení v ČR, což ve lhůtě učinil (29. 3. 2021). 10. Z webových stránek (č. l. 70) bylo zjištěno, že žalovaný 3) je prodejcem motorek, nových i ojetých. Z výpisu obchodního rejstříku (č. l. 85) soud zjistil, že žalobce byl v letech 2008 až 2015 společníkem a jednatelem společnosti zabývající se mimo jiné nákupem a prodejem motorových vozidel, včetně ojetých. 11. Předtím, než se soud mohl zabývat meritem sporu, bylo třeba vyřešit otázku, zda žalobce a rovněž žalovaný 1) vzhledem ke svému vzájemnému návrhu mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“). Účelem určovací žaloby je stanovit existenci práva nebo právního vztahu tak, aby toto určení vyřešilo mezi účastníky řízení sporné právní otázky, tedy spor o existenci práva či právního vztahu – usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2938/2010 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 10150). Žaloba tak má preventivní charakter, a její použití je na místě v případě ohrožení práva či existence nejistoty v právním vztahu, přičemž ochrany nelze dosáhnout jiným efektivnějším způsobem (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD9618CZ). Takové řešení musí být relativně trvalé, tedy pozitivní rozhodnutí o určovací žalobě musí předejít případným sporům do budoucna. Naléhavý právní zájem není dán především tam, kde je možné žalovat na plnění. 12. Jakkoli si je soud vědom toho, že v zásadě je primární v tuto chvíli řízení o úschově, kde by se měli žalovaný 1) se žalobcem svářit o předmět úschovy a domáhat se jeho vydání, aby následně proběhlo řízení o určení vlastnictví, resp. o povinnosti, že dotyčný odporující subjekt není oprávněn odepřít souhlas s vydáním předmětu úschovy, není dle názoru soudu na místě, aby pouze z těchto procesních důvodů soud vyčkával na zcela formální nesouhlas některého z účastníků daného řízení, který je podmínkou proto, aby se druhý z tvrzených vlastníků domáhal svého práva cestou určovací žaloby. V projednávané věci je evidentní, že žalobce i žalovaný 1) se domáha