112 C 78/2022-28 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou podanou dne 30. 7. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 19 654,68 Kč s příslušenstvím z titulu jistiny dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi účastníky uzavřena 9. 4. 2018. Jistina činila původně 20 000 Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 17 800 Kč na úroku, administrativním poplatku a hotovostním inkasu. Předmětem žaloby je pouze zbylá jistina ve výši 19 654,68 Kč, kapitalizované příslušenství a jeho procentní sazba do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 9. 4. 2018 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 20 000 Kč se splatností v 78 týdenních splátkách po 492 Kč, v nichž byl zahrnut úrok v roční výši 21,27 %, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, úrok ve výši 3 400 Kč, odměna za hotovostní inkaso ve výši 10 400 Kč, pojištění ve výši 546 Kč. Podle tvrzení žalobce bylo celkem uhrazeno 10 836 Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 29. 11. 2019 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 29. 11. 2019. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 30. 4. 2020. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit do 78 týdnů. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V projednávané věci byla předkládána rozhodnutí o přiznání mateřské a výživného v celkové výši 13 500 Kč, současně byly tvrzeny další příjmy ve výši 10 000 Kč Vedle toho byly tvrzeny výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a další výdaje v částce 10 000 Kč a splátka u předchůdce žalobce ve výši 3 168 Kč, v celkové výši výdajů 14 168 Kč. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. V projednávané věci nelze žalobci upřít snahu provést náležité posouzení finanční situace žalovaného, na druhou stranu tato prověrka i případná lustrace ve veřejných evidencích, k níž nakonec žalobce ani ničeho neuvádí a není tedy jisté, zda ji provedl či nikoli, nebyly dostatečné, což je patrné již ze shora uvedených skutečností. V prvé řadě ve vztahu k příjmu zcela chybí jakákoli zmínka o ověření příjmu v částce 10 000 Kč, tedy z jakého dokumentu měla uvedená částka být ověřena, nemělo-li se jednat o pouhé tvrzení žalovaného, což je s ohledem na trvání mateřské dovolené žalovaného a tedy o očekávatelně vyšší výdaje s péčí o malé děti, nedostatečné. Přestože tedy lze se žalobcem souhlasit v tom, a v jiných věcech projednávaných zdejším soudem je takový argument důvodným i ve vztahu k meritu sporu, že je i na žalovaném odpovědnost za pravdivé a úplné údaje o majetkové situaci, je na místě, aby ke specifikům konkrétního případu žalobce či jeho předchůdce vyvinuli vyšší míru aktivity k prověření správnosti údajů uváděných klienty. Pokud žalovaný uvádí, že je na mateřské dovolené a dokládá k tomu výši přiznané dávky (ta je zaškrtnuta) a výši výživného (rovněž zaškrtnuto), mělo by z karty zákazníka plynout i to, jaký je případně zdroj dalšího příjmu, který může být pro posouzení úvěryschopnosti klienta klíčový. Je totiž zřejmé při porovnání příjmů a výdajů, že bez uvedené nedoložené částky by žalovaný na jakýkoli úvěr jen stěží dosáhl, protože výdaje byly vyšší. Rovněž tak má soud výhrady k otázce doložitelných výdajů. Za vcelku věrohodné lze považovat vyčíslení ostatních nákladů ve výši 10 000 Kč, jakož i dalšího úvěru u předchůdce žalobce, nikoli však náklad na bydlení ve výši 1 000 Kč v [obec], byť by měl být žalovaný pouze nájemníkem. Předkládán byl pouze doklad SIPO, který nicméně měl být dokladem pro prokazování vztahu k adrese výběru hotovostních splátek, nikoli k výši nákladů, které jsou v celkové výši 1 000 Kč nereálné při zohlednění nejen samotného nájmu, ale i souvisejících plateb záloh na dodávané energie a vodu a služby. Na posouzení finanční situace žalovaného nelze hledět jako na provedené s odbornou péčí. V situaci, kdy věřitel nesplní svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. S