115 C 76/2022-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 25. 2. 2022, doplněnou o podání ze dne 27. 5. 2022, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč. Ze strany žalovaného nebylo plněno řádně, žalovaný neplatil sjednané měsíční splátky, uhradil pouze 6 850 Kč a vůči právnímu předchůdci žalobkyně mu vznikl dluh ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím, který je předmětem této žaloby. S účinností ke dni 1. 7. 2015 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], jako původním věřitelem, a [právnická osoba] [anonymizováno], jako přechodným věřitelem. S účinností ke dni 24. 8. 2018 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi [právnická osoba] [anonymizováno], jako přechodným věřitelem, a žalobkyní jako postupníkem. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili). 4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 18. 8. 2008 a ze smluvních podmínek Smlouvy o půjčce soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako původní věřitel poskytla dne 18. 8. 2008 žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 10 440 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky v celkové výši 25 440 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Tuto povinnost však žalovaný řádně a včas nesplnil, když uhradil toliko 6 850 Kč; úhrada žalovaného byla započtena na souhrnný poplatek. Dluh žalovaného proto sestával z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a zbylého souhrnného poplatku (kapitalizovaného úroku) ve výši 3 590 Kč Smlouva o půjčce zanikla dne 24. 8. 2009 uplynutím doby, na kterou byla sjednána. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 soud zjistil, že s účinností ke dni 1. 7. 2015 společnost [právnická osoba], jako původní věřitel, postoupila svoji pohledávku za žalovaným na [právnická osoba] [anonymizováno] jako přechodného věřitele, přičemž tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena dne 25. 6. 2015. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 soud zjistil, že s účinností ke dni 24. 8. 2018 [právnická osoba] [anonymizováno], jako přechodný věřitel, postoupila svoji pohledávku za žalovanému na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena dne 11. 9. 2018. 8. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2022 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na výši dluhu a vyzvala jej k jeho zaplacení. 9. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 10. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena dne 18. 8. 2008, řídí se právní vztahy z ní vyplývající podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. z.“). 11. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 12. Podle § 488 o. z. závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. 13. Podle § 489 o. z. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. 14. Podle § 451 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. 15. Podle § 451 odst. 2 o. z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 16. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Smlouva o půjčce byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V době uzavření předmětné smlouvy o půjčce sice nebyla zákonem zakotvena povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost spotřebitele řádně úvěr (půjčku) splácet, to však neznamená, že lze přiznat soudní ochranu jednání, které je ve svém důsledku schopno poškodit spotřebitele jako slabší stranu daného závazkového právního vztahu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, také dovodil, že:„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ a dále dovodil, že:„ …naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 17. Soud se proto nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o půjčce. Žalobkyně ani přes výzvu ze strany soudu nedoplnila, jakým způsobem byla zkoumána schopnost žalovaného splácet úvěr, pouze obecně uvedla, jakým způsobem měla být úvěruschopnost zkoumána ze strany právního předchůdce žalobkyně. 18. Smlouva o půjčce uzavřená v rozporu s právem spotřebitele na ochranu, resp. uzavřená způsobem zakládajícím nerovnoměrný vztah mezi spotřebitelem (žalovaným) jako dlužníkem a poskytovatelem úvěru jako profesionálem zabývajícím se poskytováním úvěrů v rámci své podnikatelské činnosti, je proto ve smyslu § 39 o. z. neplatná, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zájmu na zachování veřejného pořádku. Jak bylo shora uvedeno, lehkovážnému jednání poskytovatele úvěru, který se nijak nezabýval tím, zda je žalovaný reálně schopen půjčky splatit, a přesto mu úvěr, jehož splacení nadto sankčně zajistil, poskytl, nelze poskytnout soudní ochranu. 19. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je celospolečenským (veřejným) zájmem na prevenci předlužování, chrání však také pozici potencionálních věřitelů úvěrovaného spotřebitele před možným předlužením spotřebitele, což ve svém důsledku může vést k insolvenci spotřebitele (se všemi důsledky s tímto spojenými) a následnému omezení možnosti uspokojení pohledávek potencionálních věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz). 20. Soud proto uzavřel, že smlouva o půjčce byla od počátku neplatná a žalobkyni vzniklo, resp. bylo jí postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o půjčce uhradil 6 850 Kč, žalobkyně má proto nárok na vrácení poskytnutého plnění ve výši 8 150 Kč. 21. Žalobkyně má rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný se do prodlení dostal marným uplynutím lhůty splatnosti. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání; v daném případě lze za výzvu k úhradě považovat oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015, ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení dle nařízení