119 C 78/2022-68 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 29.405,44 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [příjmení] [jméno] uzavřela s žalovaným dne 24.8.2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 29.405,44 Kč. Úvěr byl splatný nejpozději dne 21.8.2021. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, požadované finanční prostředky ve sjednané lhůtě nevrátil. Žalobce uvedl, že před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru prověřil právní předchůdce žalobce schopnost žalovaného úvěr splácet. Úvěr byl poskytnut převodem na bankovní účet žalovaného, který žalovaný uvedl, č.ú. [bankovní účet] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena z právního předchůdce žalobce na žalobce. Přes předžalobní výzvu zástupce žalobce ze dne 23.9.2021 žalovaný dosud žalobci ničeho neuhradil. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z platební informace právního předchůdce žalobce [právnická osoba] [příjmení] [jméno] soud zjistil, že dlužná částka z celkové výše 29.405,44 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 18.222,39 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů v celkové výši 750 Kč (3 x 250 Kč), kapitalizovaných úroků za dobu čerpání ve výši 10.433,05 Kč. Ze standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl informován o podmínkách poskytnutí revolvingového úvěru. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku dne 24.8.2020 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Úvěrový limit byl sjednán ve výši 80.000 Kč, RPSN bylo sjednáno ve výši 279,29 Kč. Klient čerpal finanční prostředky převodem na účet. Obdobné informace soud zjistil, z obchodních podmínek [právnická osoba] [příjmení] [jméno]. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23.9.2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 23.9.2021 soud zjistil, že zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Z poštovního podacího lístku ze dne 23.9.2021 soud zjistil, že listiny byly žalovanému odeslány dne 23.9.2021. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že právní předchůdce žalobce zaslal dne 22.10.2020 na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 10.000 Kč, dne 24.8.2020 částku ve výši 10.000 Kč, dne 15.3.2021 částku ve výši 7.120 Kč, dne 21.12.2020 částku ve výši 1.000 Kč. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 8.11.2022 soud zjistil, že v rozhodném období byl majitelem účtu č. [bankovní účet] žalovaný. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 24.8.2020 právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník). V tomto právním vztahu vystupoval právní předchůdce žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník. Žalovaný úvěr průběžně čerpal převodem na účet, jehož byl v rozhodné době majitelem. Soud vzal za prokázáno, že celkem právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 28.120 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu jakožto podnikatel a žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluvy posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právním předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného sjednaného úroku z úvěru a náhrad účelně vynaložených nákladů nevzniklo a nelze je tedy žalobci přiznat. V případě, že žalovaný na základě neplatné smlouvy převzal předmět plnění v celkové výši 28.120 Kč, je povinen dosud nesplacené takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). S ohledem na právě uvedené soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 18.22,39 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24.10.2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat předžalobní výzvy zástupce žalobce ze dne 23.9.2021, která byla dne 23.9.2021 předána k poštovní přepravě a žalovanému došla v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ust. § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. 27.9.2021 a za dobu bez zbytečného odkladu lze tedy považovat dne 30.9.2021. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 28.9.2021 a za den prodlení lze považovat den 30.9.2021, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení stal splatným. Ve zbývajícím rozsahu tedy ohledně zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru a 3 x 250 Kč náhrady účelně vynaložených nákladů, celkem tedy 750 Kč soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Úspěch žalobce je v tomto případě představován částkou 18.222,39 Kč, ohledně které bylo žalobci vyhověno. Naopak úspěch žalovaného je představován částkou 11.183,05 Kč, neboť ohledně této částky byla žaloba zamítnuta. Žalobce byl proto úspěšný v 62% předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 38% předmětu řízení a po vzájemném zápočtu úspěchu žalobce vůči úspěchu žalovaného, má žalobce vůči žalovanému právo na 24% (62% minus 38% = 24%) účelně vynaložených nákladů. Náklady vynaložené žalobcem v daném případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.177 Kč, 3 úkonů právní služby po 300 Kč, podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 režijních paušálů po 100 Kč (převzetí a příprava věci, písemné podání soudu, výzva k plnění) ve smyslu ustanovení § 14 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., DPH ve výši 252 Kč, celkem tedy částka 2.629 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za písemné doplnění ze dne 22.6.2022, neboť tyto skutečnosti měly být uvedeny již v žalobním návrhu. Žalobce vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení ve výši 2.629 Kč. Vzhledem k poměru úsp