21 C 96/2022-42 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 17.1.2019 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba] dne 29.5.2015, kdy pohledávka za žalovaným, vyplývající ze smlouvy, byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. 2. Ze smlouvy o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že dne 29.5.2015 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaný jako dlužník v písemné formě smlouvu, na základě které žalovaný stvrdil, že převzal v hotovosti částku 10.000,00 Kč jako jistinu úvěru a zavázal se nad rámec této částky uhradit částku 8.361,00 Kč, rozepsanou na jednotlivé položky (úrok, administrativní činnost, hotovostní režim splátek). Celkovou částku 18.361,00 Kč se zavázal uhradit v 59 týdenních splátkách po 307,00 Kč a 60. splátce ve výši 248,00 Kč. Úroková sazba činila 20,5 % ročně. Ze zákaznické karty vzal soud za prokázáno, že žalovaný k prokázání svých majetkových poměrů předložil pracovní a nájemní smlouvu a doklad SIPO, v kartě je uvedena mzda 9.200,00 Kč, jiné příjmy 7.000,00 Kč, nájem 8.000,00 Kč a celkové výdaje 11.000,00 Kč. K výzvě soudu žalobkyně nebyla schopna doložit jakékoliv dokumenty, kterými by žalovaný prokazoval výši svých příjmů, když uvedla, že příjmy byly ověřeny na základě sdělení žalovaného. Dle přehledu plateb žalovaný uhradil na splátkách celkem 5.707,00 Kč, poslední platbu uhradil 24.5.2017. Přípisem z 14.6.2018 oznámila [anonymizováno] žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni a vyzvala jej k úhradě dluhu; dle dokladu byla výzva odeslána 13.7.2018 doporučenou poštou. 3. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Provident a žalovaný uzavřeli dne 29.5.2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný převzal v hotovosti částku 10.000,00 Kč jako úvěrovou jistinu spotřebitelského úvěru. 4. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 ZSÚ, zejména zda postupovala s odbornou péčí a zda jí získané informace o majetkových poměrech žalovaného byly dostatečné a odůvodňovaly závěr o schopnosti žalovaného dostát svým závazkům ze smlouvy. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že [anonymizováno] zcela rezignovala na náležité prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný nepředložil jediný doklad, kterým by osvědčoval výši svých příjmů, neboť pracovní smlouva rozhodně takovým dokladem není, a tvrzení žalobkyně, že příjmy žalovaného byly ověřeny na základě sdělení žalovaného, rozhodně nelze posoudit jako postup, který by bylo možné podřadit pod pojem odborné péče. Jinak řečeno, před uzavřením úvěrové smlouvy nedošlo ani v nejmenším k řádnému a náležitému prověřování úvěruschopnosti žalovaného, neboť nebyl žádným dokladem osvědčen jeho příjem. Poskytnutí úvěru na základě toho, co dlužník prostě prohlásí, pak rozhodně nelze označit za náležité prověření schopností dlužníka dostát závazkům ze smlouvy. Soud proto dospěl k závěru, že k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného nedošlo, přičemž ustanovení § 9 ZSÚ absenci tohoto postupu sankcionovalo absolutní neplatností uzavřené úvěrové smlouvy, tj. neplatností, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. 5. Závěr o povaze neplatnosti úvěrové smlouvy jako neplatnosti absolutní přitom není v právní praxi zpochybňován a je obsažen jak v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, tak i v mnohých rozhodnutích finančního arbitra (např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 6. Při výkladu ZSÚ je také třeba si uvědomit, že spotřebitel je slabší stranou a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku porušení povinnosti prověřování úvěruschopnosti dlužníka dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 7. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 8. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 9. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto d