214 C 5/2021-53 — Městský soud v Brně

Žalobce se - žalobou změněnou se souhlasem soudu – domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 1.140 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná pro něj podle pracovní smlouvy ze dne 14. 5. 2018 vykonávala práci ručního pracovníka veřejně prospěšných prací. Žalovaná měla řadu neomluvených absencí, které žalobce posoudil jako dovolenou, za niž žalované vyplatil náhradu mzdy. Vzhledem ke skončení pracovního poměru ke dni 31. 10. 2018 však došlo k „ přečerpání dovolené“ a žalované byla takto„ navíc“ zaplacena částka ve výší 1.140 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k vrácení této částky, marně. Žalovaná se ve věci – ač k tomu soudem vyzvána – nevyjádřila. Za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud věc posoudil a rozhodl bez nařízení jednání. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (srov. ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Dne 14. 5. 2018 žalobce a žalovaný uzavřeli pracovní smlouvu, v níž sjednali den nástupu do práce (15. 5. 2018), druh práce (ruční pracovník VPP) a místo výkonu práce ([okres]). Pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 31. 8. 2018 (srov. dohodu ze dne 31. 8. 2018). Splatnost platu byla mezi účastníky sjednána v pracovní smlouvě tak, že„ plat je splatný po vykonání práce, nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat). V době trvání pracovního poměru bylo žalované vyplaceno o 1.140 Kč na náhradě mzdy za čerpanou dovolenou, než na kolik žalované vzniklo právo (srov. výplatní lístek za srpen 2018). Přípisem ze dne 25. 5. 2020 byla žalovaná vyzvána k zaplacení této částky žalobci (srov. výzvu ze dne 25. 5. 2020), výzva jí byla odeslána dne 27. 5. 2020 (srov. doručenku). Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil žádné jiné datum doručení, soud vychází z domněnky dojití podle ustanovení § 573 o. z., tj. třetí pracovní den, tedy v pondělí 1. 6. 2020. Žalovaná nezaplatila žalobci ničeho. Žalobce následně vyzýval žalovanou opakovaně k zaplacení (výzva ze dne 9. 11. 2020, kterou žalovaná převzala dne 11. 11. 2020). Po právní stránce soud věc posoudil takto: Žalovaná je povinna vrátit žalobci náhradu za přečerpanou dovolenou podle ustanovení § 222 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též „zák. práce“). Splatnost této částky je shodná jako splatnost mzdy, resp. platu (právě uvedené soud dovozuje z toho, že zákon umožňuje zaměstnavateli tuto částku srazit z příjmu, srov. ustanovení § 147 odst. 1 písm. e) zák. práce). Splatnost platu byla sjednána v pracovní smlouvě, jak shora uvedeno, tzn. v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla odvedena práce. Pracovní poměr byl rozvázán ke dni 31. 8. 2018 (srov. shora), splatnost platu za srpen 2018 nastala ke dni 30. 9. 2018 a k tomuto dni nastala též splatnost částky 1.140 Kč, již je žalovaná povinna vydat žalobci. Ode dne 1. 10. 2018 je pak žalovaná v prodlení s jejím zaplacením a žalobci vzniklo též právo na úroky z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. Ze všech uvedených důvodů tedy soud žalobě vyhověl ve vztahu k částce 1.140 Kč a úrokům z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 1. 10. 2018 do zaplacení. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Výrokem II. soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení za dobu od 1. 9. 2018 do 30. 9. 2018, neboť v tomto období žalovaná nebyla v prodlení se zaplacením částky 1.140 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, a náhradě hotových výdajů za dva úkony – předžalobní výzva k plnění, podání ve věci samé – žaloba, po 300 Kč, podle vyhl. č. 254/2015 Sb. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 1.600 Kč žalobci zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).