31 C 233/2022-34 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 20. 5. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 269,19 Kč s přísl. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba], s žalovaným uzavřel dne 7. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem v souhrnné výši 12 888 Kč právnímu předchůdci žalobce splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný právnímu předchůdci žalobce uhradil pouze částku 7 399,99 Kč, přes výzvu zůstal dlužen nesplacenou jistinu ve výši 11 269,19 Kč, smluvní úrok ve výši 811,50 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 399,70 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 024,05 Kč, inkasní poplatek ve výši 1 983,57 Kč, smluvní úrok ve výši 1 231,89 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 677,54 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 997,60 Kč. Pohledávku za žalovaným právní předchůdce žalobce na žalobce postoupil smlouvou o postoupení pohledávky, tuto skutečnost žalovanému oznámil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: 4. Dne 7. 1. 2020 vyplnil žalovaný formulář žádosti o úvěr, kterým požádal právního předchůdce žalobce o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč. Z formuláře plyne, že žalovaný předložil doklad o výši příjmu, a to potvrzení od zaměstnavatele, uvedl, že dosahoval měsíčního příjmu ve výši 31 370 Kč. Své měsíční výdaje žalovaný vyčíslil částkou 4 410 Kč, přičemž částka 1 000 Kč připadla na bydlení a zbývající částka 3 410 Kč na měsíční výdaje na jídlo, dopravu a další osobní náklady. Dále žalovaný do žádosti o úvěr uvedl, že výše jeho exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí k datu podání žádosti o úvěr 99 128 Kč. Žalovaný právnímu předchůdci žalobce současně předložil svůj občanský průkaz. Téhož dne byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr včetně celkových nákladů na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč splácet v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí částky 15 000 Kč v hotovosti v místě bydliště. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2021, z přílohy k této smlouvě a z potvrzení o zaplacení úplaty soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce pohledávku za žalovaným vzniklé ze smlouvy o úvěru [číslo] tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 11. 1. 2022, kterým byl žalovaný současně vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů po obdržení dopisu. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost podána k poštovní přepravě dne 12. 1. 2022. Žalovaný byl opětovně o úhradu dluhu upomínán výzvou před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022, která byla podána k poštovní předpravě dne 4. 5. 2022. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není zčásti důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 12. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalovaného (doložené potvrzením zaměstnavatele). V tomto směru nelze právnímu předchůdci žalobce nic vytknout. Právní předchůdce žalobce však nijak neověřoval výdaje žalovaného, vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ žádost o úvěr“), aniž by tyto jakkoliv ověřil. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké a lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti. Soud poukazuje na skutečnost, že právní předchůdce žalobce neměl k dispozici žádný výpis z účtu žalovaného, kde by byly rozepsány jednotlivé transakce a ze kterého by bylo možné věrohodným způsobem ověřit výši jeho měsíčních výdajů a zjistit, kolik mu zbývá disponibilních peněžních prostředků k úhradě splátek úvěru. Za významnou přitom soud považuje skutečnost, že žalovaný do žádosti o úvěr uvedl, že výše jeho exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí k datu podání žádosti o úvěr 99 128 Kč. Za dané situace bylo zřejmé, že žalovaný byl v době žádosti o úvěr již zadluženou osobou, která úvěr splácela nebo na ni byl žalován, resp. exekučně vymáhán, proto bylo zcela nezbytné podrobně ověřit výši měsíčních výdajů žalovaného. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, protože nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích, měl přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. 13. Soud proto s ohledem na v