33 C 191/2021-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 8 000 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 8. 11. 2017 s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] [anonymizováno], na základě které byl poskytnut žalovanému dne 8. 11. 2017 úvěr ve výši 8 000 Kč. Dále uvedl, že původní věřitel uzavřel smlouvu prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Žalovanému vyplatil dne 8. 11. 2017 poskytnutý úvěr ve výši 8 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. K prokázání svého tvrzení navrhl, nechť si soud vyžádá z banky [právnická osoba] zprávu o tom, zda byla žalovanému v listopadu 2017 zaslána na účet č. [bankovní účet] částka 8 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] a rovněž žádost o sdělení, zda je majitel účtu právě žalovaný. 2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se účastníci nedostavili, žalobce se z jednání omluvil a souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům. Z listiny označené„ jednotlivá smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 8. 2019“ kterou žalobce založil k důkazu, soud zjistil, že žalovaný měl požádat o poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, jako číslo svého bankovního účtu uvedl č. ú. [bankovní účet]. Předmětná smlouva není ze strany žalovaného nikterak podepsána. 5. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 15. 9. 2021 soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] byl na jméno žalovaného otevřen u výše uvedené banky dne 14. 5. 2018. K dotazu soudu dále uvedla, že v období měsíce listopadu 2017 nebyl ještě účet otevřen, dotazovaná platba tedy nemohla být uskutečněna. 6. Z přípisu zástupce žalobce ze dne 2. 2. 2021 a podacího lístku ze dne 2. 2. 2021 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020 a přílohy [číslo] soud zjistil, že [právnická osoba] s.r.o. postoupila předmětnou pohledávku na žalobce. 7. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. 13. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba v daném případě není důvodná ani částečně. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 8 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovaným dne 8. 11. 2017. Tvrdil, že k tomuto datu poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Jak výše uvedeno, dle sdělení banky žalovaného [právnická osoba], účet, na který dle tvrzení žalovaného měl být poskytnut úvěr a to č. [bankovní účet], nebyl v měsíci listopadu 2017 otevřen, tudíž k tomuto datu nemohl být tvrzený úvěr poskytnut žalovanému na předmětný účet. S ohledem na výše uvedené, tak soud nemohl případný nárok žalobce posoudit ani dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku a to z titulu bezdůvodného obohacení, když dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je neplatná. Soud nejprve z úřední povinnosti (SDEÚ C -679/) se zabýval tím, zda předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí tak, jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit. Pokud předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, je smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo ze zákona a to od počátku. Na základě všech výše uvedených skutečností, soud žalobu zamítl v celém rozsahu. 14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšnému žalovanému náleží náhrada nákladů řízení, tomuto však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl tak, jak shora ve výroku II. uvedeno.