36 C 206/2021-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21. 12. 2020 po žalovaném zaplacení částky 12.340 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 9. 2020, jako nároků ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] kterou účastníci uzavřeli dne 9. 10. 2019. Tvrdila, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč na číslo účtu [bankovní účet], žalovaný byl povinen splácet kromě poskytnuté jistiny i poplatek za čerpání úvěru, úroky, pro případ prodlení smluvní pokutu. Částečně žalovaný žalobkyni vrátil částku 13.754 Kč, která byla použita na úhradu pohledávek v pořadí: smluvní pokuty, úroky z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z úvěru, poplatky za čerpání úvěru, jistina úvěru. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, na výzvy soudu nereagoval, po celou dobu řízení zůstal naprosto nečinný. 3. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání, posoudil soud nárok žalobkyně dle § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů žalobkyní předložených. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní - smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] výpisů k revolvingovému účtu, výpisu z účtu žalobkyně o potvrzení poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, občanského průkazu žalovaného, žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru, výplatního lístku od [anonymizována dvě slova] [obec] za měsíc VIII/2019, soud zjistil, že mezi účastníky byla prostřednictvím elektronických prostředků distančně uzavřena dne 9. 10. 2019 smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalovaný v žádosti uvedl, že má čistý měsíční příjem 35.000 Kč, bydlí ve vlastním domě, na obživu potřebuje 5.000 Kč, na náklady za bydlení 13.000 Kč, ostatní náklady má 15.000 Kč. Na základě této žádosti a výplatního lístku od zaměstnavatele za měsíc srpen 2019, kdy žalovaný měl čistý příjem 38.550 Kč, byla uzavřena smlouva dle § 2395 a násl. OZ, dle které žalobkyně žalovanému umožnila čerpat peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 50.000 Kč. Žalovaný byl povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, pokud je dlužná částka k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaný žalobkyni vrátil celkem částku 13.754 Kč. 5. Soud se nejvíce zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl ve své žádosti, přičemž si nechala potvrdit pouze výši mzdy za 1 měsíc - srpen 2019, kdy měl čistý příjem ve výši 38.868 Kč, po odečtu stravného 118 Kč a parkovného 200 Kč mu byla vyplacena částka 38.550 Kč. Údaje o výdajích, které uvedl žalovaný v žádosti a druhu bydlení si však žalobkyně neověřila. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy - zák. č. 257/2016 Sb. (dále ZSÚ) poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po podřazení výše uvedených skutkových zjištění pod výše citovaná ustanovení ZSÚ a OZ, dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzených příjmů 35.000 Kč, a toto ověřila pouze jedním výplatním lístkem od zaměstnavatele žalovaného za VIII/2019, kdy jeho čistá mzda činila 38.868 Kč a po sražení stravného 118 Kč, parkovného 200 Kč mu byla za tento měsíc na účet vyplacena částka 38.550 Kč. Žalobkyně po žalovaném nepožadovala žádné důkazy, které by se týkaly tvrzeného druhu bydlení - vlastního domu, vyživovaných osob (jedna) a osob v domácnosti (dva), nákladů na bydlení 13.000 Kč, ostatních nákladů 15.000 Kč, což rovněž žalovaný neprokázal žádnými důkazy a žalobkyně to po něm nepožadovala. Žalobkyně, jako profesionál nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ve svém prohlášení, resp. žádosti, a to ohledně svého majetku, dalších osob v domácnosti, nijak nedoložil. Schopnost splácet úvěr není přitom určena výší příjmu ze zaměstnání, který jediný žalobkyně ve skutečnosti ve věci ověřovala, když vycházela z příjmu pouze za 1 měsíc, což jistě nepostačuje k ověření příjmů ze zaměstnání, ale celou řadu dalších faktorů, mimo jiné též tím, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, otázkou životního stylu dlužníka a výší jeho reálných výdajů. Ve vztahu k nim je naopak naprosto irelevantní částka průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy vycházela z údajů uvedených na internetové stránce ČSÚ, ze které vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činí 10.500 Kč. Žalobkyně pouze vycházela ze zjištění po nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených: obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastr nemovitostí s tím, že u žalovaného nenašla žádný negativní záznam, ale k tomu nepředložila žádný důkaz. Pokud žalobkyně postupovala tak, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí v ust. § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ. S ohledem na důsledky, které nesplněním této povinnosti má též pro širší společnost, neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti, jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předdlužení a případné insolvence (srov. nález Ústavního soudu - sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek NSS sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). 12. Vzhledem k tomu, že žalovaný čerpal částku 10.000 Kč, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení v této výši ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 OZ, a měl by tuto částku žalobkyni vrátit. Žalobkyně však tvrdí, že jí žalovaný uhradil částku 13.754 Kč, což není ani zpochybněno samotným žalovaným a vyplývá to též z výše citovaných listinných důkazů, tudíž žalovaný v souvislosti s bezdůvodným obohacením zaplatil částku vyšší než 10.000 Kč, tedy přeplatil o 3.754 Kč, a to bez ohledu na to, na jaké pohledávky žalobkyně tuto částku započítala. Protože žalovaný svoji povinnost vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 10.000 Kč splnil, soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého by zcela úspěšný žalovaný měl právo na náhradu nákladů řízení, protože mu však žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.