37 C 68/2022-25 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 29. 10. 2021 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené žalovanou se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně”) a částky 7 283,65 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené žalovanou s touto společností. Žalovaná na svůj druhý dluh uhradila částku 4 520 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a ve věci bylo lze rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů /§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ”) /. 4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně, jako věřitel, a žalovaná, jako dlužník, spolu dne 8. 12. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně žalované při podpisu smlouvy poskytla částku ve výši 9 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku s úplatou ve výši 6 264 Kč vrátit v 53 pravidelných měsíčních splátkách po 288 Kč, jak je zřejmé z této smlouvy. Na tento dluh žalovaná ničeho neuhradila. Právní předchůdkyně žalobkyně, jako věřitel, a žalovaná, jako dlužník, spolu dále dne 3. 9. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně žalované při podpisu smlouvy poskytla částku ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku s úplatou ve výši 6 640 Kč vrátit v 52 pravidelných měsíčních splátkách po 302 Kč, jak je zřejmé z této smlouvy. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 4 520 Kč, jak je zřejmé tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit. Ze smluv o postoupení pohledávky je zřejmé, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyní. Protože žalovaná svůj dluh dále nehradila, vyzvala ji žalobkyně k úhradě dlužné částky. Ani přes předžalobní výzvu žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila. 5. V projednávané věci soud s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 657 OZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Protože předchůdkyně žalobkyně na základě předmětné smlouvy žalované poskytla částku 9 000 Kč, má právo na vrácení jistiny ve výši 9 000 Kč. Co se týče úplaty ve výši 6 264 Kč, soud dospěl k závěru, že ujednání o odměně žalobce v této výši je neplatné podle ustanovení § 39 OZ pro rozpor s dobrými mravy a též pro rozpor se zákonem, a to konkrétně s ustanovením § 56 odst. 1 OZ, neboť ujednání o odměně ve výši zcela zjevně nepřiměřené částce poskytnuté na úvěru podle názoru soudu v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z jistiny za dobu splatnosti úvěru, tedy za dobu jen minimálně přesahující dvanáct měsíců. Není přitom podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (typicky jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“,„ obchodní úrok“ – stanovený ovšem fixní částkou bez ohledu na fakticitu plateb, případně jakékoli jiné označení), ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda uvádí jakékoli její složky. Za podstatné je třeba považovat to, že všechny tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012 vydaný ve skutkově i právně obdobné věci). S ohledem na uvedené je zřejmé, že žalobkyně, na kterou byla předmětná pohledávka postoupena, má vedle práva na vrácení jistiny též právo na zaplacení odměny za poskytnuté prostředky, ve smlouvě označené jako„ úplata” představující 30 % jistiny ve výši 2 700 Kč. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl ohledně částky 9 000 Kč představující dosud neuhrazenou jistinu a ohledně částky 2 700 Kč, když žalovaná na tento svůj dluh před podáním žaloby ničeho neuhradila. Vedle toho má žalobkyně s ohledem na uvedené právo na vrácení části dosud neuhrazené jistiny ve výši 5 763,65 Kč, když žalovaná na tento svůj dluh již uhradila částku 4 520 Kč. Protože se žalovaná s úhradou svého dluhu dostala do prodlení, zavázal ji soud rovněž k zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Lhůtu k plnění pak soud dle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ stanovil třídenní. S ohledem na uvedené závěry, soud žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl. 6. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, žádné náklady řízení jí však nevznikly, a tak soud rozhodl, jak se uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.