43 C 156/2021-77 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se po žalovaném (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal zaplacení částky 38 264,73 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 5 170,58 Kč za dobu od 17.8.2019 do 10.8.2020, a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 264,73 Kč od 29.8.2020 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] poskytl na základě smlouvy o úvěru žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 17.12.2020. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto právní předchůdce žalobce v souladu se smlouvou úvěr ke dni 16.8.2019 zesplatnil. Žalovaný uhradil celkem 21 735,27 Kč. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek. 2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 17.11.2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve 24 měsíčních splátkách, poslední splátka byla splatná 17.12.2020 (smlouva o úvěru ze dne 17.11.2018, smlouva o úvěru ze dne 16.1.2019). [právnická osoba] převedla na účet žalovaného dne 19.11.2018 finanční prostředky ve výši 60 000 Kč (výpis z účtu, sdělení [právnická osoba]). [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobci (dohoda o postoupení pohledávek ze dne 17.8.2020, potvrzení o platbě, oznámení postupitele o postoupení ze dne 8.9.2020, poštovní podací arch). Zástupce žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k úhradě (předžalobní výzva ze dne 3.5.2021, poštovní podací arch). 5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 6. Smlouva uzavřená mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť právní předchůdce žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba. 7. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015). 8. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že po prokázání totožnosti žalovaného zahájil poskytovatel úvěru schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů (insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací), respektive kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet úvěr, podklady k posuzování úvěruschopnosti však nedisponuje. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť postupoval zcela formálně, omezil se pouze na lustraci ve shora uvedených rejstřících a zcela rezignoval na posouzení a ověření příjmů a výdajů žalovaného a jeho finanční situace. 9. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi poskytovatelem úvěru a žalovaným je neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). 10. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 11. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce, jehož aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy uzavřené podle ustanovení § 1879 o.z., právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplatné jistiny ve výši 38 264,73 Kč. Soud proto žalobě co do částky 38 264,73 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 12. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovanému, jenž byl v řízení převážně procesně úspěšný (kromě výroku II. je třeba za obdobu procesního úspěchu žalovaného považovat i částečné zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby co do jistiny 14 305,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 305,27 Kč od 29.8.2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 7 664 Kč a smluvní pokuty ve výši 18 872,63 Kč), žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.