43 C 188/2021-81 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 30 419,42 Kč s úrokem ve výši 8 129,21 Kč, s úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 28 294,42 Kč od 26.1.2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1 420,73 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 219,42 Kč od 26.1.2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalobce žalované na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 6.12.2017 poskytl finanční prostředky ve výši 43 300 Kč. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, a vznikl jí tak dluh, který je předmětem žaloby. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 6.12.2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobce žalované poskytl úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky, ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnancem žalobce, její čistý měsíční příjem činí 1 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč (úvěrová smlouva). Žalovaná vyčerpala 43 300 Kč, uhradila 33 070 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobce v úvěrové zprávě uvedl, že žalovaná je svobodná, má 1 vyživovací povinnost, má ověřený minimální nutný příjem 9 731 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč, měsíční splátky jiným společnostem 3 251 Kč, jinými skutečnými výdaji žalované se žalobce nezabýval (úvěrová zpráva). Zástupce žalobce vyzval před podáním žaloby žalovanou k úhradě dopisem ze dne 9.7.2020 (předžalobní výzva). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť právní předchůdce žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaná jako nepodnikající fyzická osoba. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že při poskytování úvěrů splňuje povinnost prověřování bonity spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre, k čemuž využívá statistický model. V případě žalované prověřil její schopnost poskytnutý úvěr splácet kontrolou žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, žalovaná byla zaměstnankyní žalobce, žalobce stanovil minimální potřebnou výši příjmu 9 731 Kč, jíž musela žalovaná disponovat, aby pokryla své nutné výdaje, za které považoval životní minima, splátky jiným společnostem a splátku schváleného úvěru. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť postupoval zcela formálně, vycházel z nijak nedoloženého dalšího příjmu domácnosti 20 000 Kč, skutečnými výdaji žalované se kromě splátek jiným společnostem vůbec nezabýval, zohlednil pouze životní a existenční minima a statistické údaje. Protože žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny 10 230 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 43 300 Kč a úhradou žalované ve výši 33 070 Kč. Soud proto žalobě co do částky 10 230 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla v řízení procesně úspěšnější, podle obsahu spisu jí však žádné náklady řízení nevznikly.