47 C 278/2021-32 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1113 Kč s příslušenstvím, představující dlužné jízdné a přirážku k jízdnému za cestu vlakem [číslo] dne 15. 1. 2021 společnosti [právnická osoba], směr [obec], bez platného jízdního dokladu. Žalovaná se k žalobě, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná cestovala dne 15. 1. 2021 vlakem [číslo] společnosti [právnická osoba], směr [obec] bez platného jízdního dokladu. Jízdné za uvedenou trasu činí dle tarifu [anonymizována dvě slova] 103 Kč, přirážka k jízdnému činí dle tarifu [anonymizována dvě slova] 1 000 Kč [právnická osoba], postoupila pohledávku za žalovaným společnosti žalobci dne 14. 7. 2021 a oznámení o postoupení pohledávky – podepsané zmocněncem postupitele (kterým jsou [právnická osoba]) - bylo společně s výzvou k zaplacení (předžalobní upomínkou k zaplacení dluhu) zasláno žalované 23. 7. 2021. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila. 4. Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, je cestující povinen dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif dopravce. Dle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o [anonymizováno] (dále jen„ ZD“) má cestující povinnost na výzvu oprávněné osoby předložit platný jízdní doklad, přičemž pokud se takovým dokladem neprokáže, vzniká mu povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Výši přirážky dopravce stanoví v přepravních podmínkách, v maximální výši 1 500 Kč v souladu s dikcí § 37 odst. 6 ZD. 5. Dle ustanovení § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. 6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalované vznikla využitím přepravních služeb [právnická osoba] dráhy v souladu s ustanovením § 2550 a násl. o. z., povinnost zaplatit jízdné, a to ve výši stanovené tarifem [anonymizována dvě slova], tj. ve výši 103 Kč. Protože žalovaná stanovené jízdné nezaplatila, vznikla jí v souladu s ustanovením § 37 ZD i povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, a to ve výši stanovené tarifem [anonymizována dvě slova], tj. ve výši 1 000 Kč. Pohledávka za žalovanou v celkové výši 1 103 Kč byla pak postoupena v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z., žalobci. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Příslušenství pohledávky je představováno úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., jehož výše vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. 7. Lze dodat, že i z ustálené judikatury (která byla reprodukována např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08) lze dovodit, že platná notifikace (oznámení) postoupení pohledávky postupitelem upírá dlužníkovi právo dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení (dříve § 526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nyní obdobný § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) Nejvyšší soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ze dne 9. 12. 2009, uvedl, že v soudním řízení není rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, tedy zda postupník tímto způsobem nabyl aktivní věcnou legitimaci, protože podle hmotného práva není existence (resp. platnost) smlouvy o postoupení rozhodná pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu dlužníkem. Oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Je-li tu úkon postupitele, kterým se oznamuje dlužníkovi osoba oprávněná k přijetí dluhu, pak je tato oprávněná osoba z hlediska změny osoby věřitele zpravidla též aktivně věcně legitimována k jeho vymáhání (obdobně srov. i např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10, bod 21). Jak uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 5458/2015,„ v případě je-li postoupení pohledávky oznámeno postupitelem dlužníkovi, ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není otázka platnosti postupní smlouvy zásadně významná. Právně významné je právě oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení určité pohledávky třetí osobě (postupníkovi). Podstatné pak není, zda skutečně k přechodu pohledávky platně došlo či nikoliv, a pro dlužníka je pouze rozhodné, zda postupovaný dluh existuje.“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1552/2019:„ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení.“). 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byla procesně plně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 062 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Dále jde o náhradu nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 103 Kč, sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání v podobě žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Za úkon právní služby v podobě podání žalobce z 14. 12. 2021 ve věci samé je dána odměna 1 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 o. s. ř. Dále k nákladům řízení patří náhrada DPH ve výši 21 procent (z částky 2 200 Kč), tj. částka 462 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost hradit náklady řízení stanovena k rukám zástupce, který žalobce zastupoval. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. 9. K výroku III. tohoto rozsudku soud uvádí následující. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 400 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2. Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 600 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek„ doměří“, není to totéž, co„ vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho„ hlavních“ ustanoveních. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, resp. podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.