47 C 6/2022-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku s tvrzením, že původní věřitel 15. 11. 2019 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě kterého poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, úvěr měl být splacen do 14. 12. 2019 a žalobce požaduje zaplatit v tomto řízení jistinu úvěru 10 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru 10 682 Kč. Žalovaný se v řízení k žalobě nevyjádřil. 2. Dne 11. 2. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil rozsudek. Na základě provedených důkazů soud uzavřel, že žalobce neprokázal ani samotné uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným, prokázal poskytnutí peněžních prostředků na bankovní účet jen jiné osoby než žalovaného, a nebylo ani prokázáno, že věřitel dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného (hypoteticky uzavřená smlouva by byla absolutně neplatná). 3. Žádná listina, která by mohla vést k uzavření smlouvy, není podepsána žalovaným. Žalobce předložil listinu označenou jako„ smlouva o úvěru číslo B0002971231408468“. V ní je uvedeno, že společnost [právnická osoba] poskytuje klientovi (žalovanému) úvěr ve výši 10 000 Kč, formou online. Smlouva je datována 14. 11. 2019, ale není podepsána žalovaným. Nelze tak dovodit, že by šlo o důkaz bezpečně prokazující uzavření smlouvy právě s žalovaným. 4. Žalobce sice předložil Potvrzení o platbě, z něhož soud zjistil, že společnost [právnická osoba] poskytla 15. 11. 2019 částku 10 000 Kč na účet [bankovní účet]. Tato částka byla identifikována v Potvrzení o platbě jako Zápůjčka [anonymizováno]. Rovněž ze sdělení [právnická osoba] z 19. 1. 2022 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] poukázala 10 000 Kč na účet [bankovní účet] a tato částka byla připsána na uvedený účet 18. 11. 2019. Nicméně z důkazu sdělením [právnická osoba] soud zjistil, že tento účet nebyl veden na žalovaného, ale jen na [jméno] [příjmení], a to již od 25. 8. 2016, tedy včetně rozhodného období od 15. 11. 2019 do 19. 11. 2019. 5. Tudíž pokud jde o eventuální právní kvalifikaci žalobního nároku jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“), tak ani toto nepřicházelo v úvahu, a to právě s ohledem na fakt, že bylo prokázáno, že majitelem účtu, na který právní předchůdce žalobce poukázal částku 10 000 Kč, není žalovaný. Soud proto nemohl žalobě vyhovět i z tohoto důvodu. 6. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 o. z. V dané věci by se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když by se jednalo o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce by byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 7. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 8. Soud dospěl k závěru, že i kdyby žalobce prokázal uzavření smlouvy s žalovaným, tak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva by byla neplatná, a to absolutně podle § 588 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. 9. Tedy pokud by soud dospěl k závěru o uzavření smlouvy a o absolutní neplatnosti smlouvy kvůli absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy ze strany původního věřitele, pak by výrok byl stejný – nebylo by možno vyhovět žalobě ani zčásti (co do poskytnuté částky 10 000 Kč) kvůli tomu, že majitelem účtu, na který byla poukázána částka 10 000 Kč, nebyl žalovaný, a proto by žalovaný ani nebyl bezdůvodně obohacen o částku 10 000 Kč. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Je to žalovaný, kdo byl zcela úspěšný, a proto by mu náležela náhrada nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.