52 C 147/2021-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 30. 7. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 13.754,36 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 3. 2. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 27.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku a poplatku ve výši 19.980 Kč formou týdenních splátek po 810 Kč, a to nejpozději do 16. 3. 2018. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 13.754,36 Kč, úroku ve výši 6.571,85 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného do 12. 3. 2020 ve výši 2.338,25 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. Žalobce nárokuje další smluvní úrok a úrok z prodlení z jistiny od 13. 3. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný žádal v případě přiznání nároku žalobce možnost placení dluhu ve splátkách. 3. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů, a to karty zákazníka ze dne 3. 2. 2017, smlouvy [číslo] ze dne 3. 2. 2017, smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 včetně přílohy, oznámení o postoupení ze dne 29. 11. 2019 a upomínky ze dne 3. 9. 2020 soud zjistil následující skutkový stav: 5. Žalovaný s věřitelem uzavřeli výše uvedenou smlouvu, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27.000 Kč, které se zavázal vrátit formou splátek společně s úrokem ve výši 23. 66 % ročně kapitalizovaným na 3.780 Kč a poplatkem ve výši 16.200 Kč. Částka byla žalovanému poskytnuta při podpisu smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne 29. 11 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. 6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. (II. ÚS 249/97) 10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru dle ust. § 2395 a násl. OZ. Věřitel poskytnul žalovanému částku 27.000 Kč, který se zavázal jí vrátit formou 58 týdenních splátek. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce dle ust. § 1879 OZ, který je tak oprávněn ji vymáhat. Dle tvrzení žalobce, které žalovaný nerozporoval, jelikož zůstal ve sporu neaktivní, žalovaný celkem na zápůjčku zaplatil ke dni 29. 11. 2019 částku 29.120 Kč, tedy částku odpovídající 36 týdenním splátkám, a následně dne 12. 12. 2019, 14. 1. 2020, 13. 2. 2020 a 12. 3. 2020 vždy částku 1.000 Kč, celkem 4.000 Kč. 11. Soud dospěl k názoru, že není důvodný nárok žalobce na úhradu části jdoucího smluvního úroku. Vycházel při tom z ust. § 580 odst. 1 OZ, kdy neplatné je právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy Soud jako smluvní úrok počítal nejen položku označenou jako úrok ve výši 3.780 Kč, ale i poplatek ve výši 16.200 Kč, když z obsahu smlouvy je zcela zřejmé, že i tento poplatek slouží jako odměna za zapůjčení předmětné finanční částky, a tedy splňuje definici úroku. Žalovaný tedy měl vrátit za 58 týdnů na úrocích 19.980 Kč, tedy v přepočtu na rok při poměrném umořování úroků narostlých za každý týden splátky úrok ve výši 97,73 % ročně. Takto vysoké úroky mnohonásobně převyšující zákonné úroky z prodlení i běžnou výši úroků, za které půjčují podnikatelské subjekty, nelze považovat za úroky odpovídající dobrým mravům a zásadě přiměřenosti. Pokud jde o nemravnost tohoto ujednání s ohledem na výši sjednaných úroků lze v této souvislosti odkázat např. na názor Nejvyššího soudu České republiky (srov. rozhodnutí 21 Cdo 1484/2004), kdy byly za nemravné označeny úroky ve výši 5 % měsíčně. Úroky dosahující výše 97,73 % ročně jsou dle názoru soudu za hranicí, kterou již nelze považovat za adekvátní podstatě a smyslu daného institutu, neboť taková výše smluvně sjednaných úroků zakládá hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedou tento spor. Ujednání účastníků o smluvních úrocích a poplatku považuje proto soud za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Pro úplnost soud dodává, že uzavřená smlouva o úvěru je rovněž smlouvou spotřebitelskou dle ustanovení § 419 a násl. OZ. V projednávané věci je zřejmé že věřitel jednal při uzavírání smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli. S přihlédnutím k ustanovení § 577 OZ, neboť důvod neplatnosti předmětného ujednání spočívá pouze v nezákonném určení výše úroku, bezesporu odpovídá spravedlivému uspořádání práv a povinností stran a je rovněž zřejmé, že i kdyby jakákoliv ze stran včas rozpoznala neplatnost tohoto ujednání, k závazku by přesto přistoupila, a s přihlédnutím k závěrům judikatury (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012 vydaný ve skutkově i právně obdobné věci) kdy je třeba při zohlednění výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen považovat za přiměřenou výši odměny úrok, za který v dané době poskytovaly spotřebitelské úvěry jiné subjekty. Soud vycházel z obecně známých skutečností a v době sjednání úvěru činil průměrný úrok u malých spotřebitelských úvěru maximálně ve smlouvě tvrzených 23,66 % ročně, to odpovídá za 36 zapalcených splátek při počáteční jistině 27.000 Kč zbylé jistině 618 Kč. 12. Pokud se žalovaný dostal s 37. splátkou do prodlení (tj. od 21. 10. 2017) až do 12. 12. 2019, kdy žalovaný zaplatil na dluh 1.000 Kč, vznikl věřiteli nárok na smluvní úrok ve výši 313,66 Kč a úrok z prodlení dle ust. § 1970 OZ ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, v kapitalizované výši 106,72 Kč. Ke dni 12. 12. 2019 tak žalovaný na jistině dlužil částku 38,38 Kč, kterou tak i s dalším narostlým příslušenstvím zaplatil splátkou ze dne 14. 1. 2020. Žalovaný tak k dnešnímu dni celý dluh již uhradil. Soudu tak nezbylo nic jiného, než žalobu jako bezdůvodnou zamítnout. 13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšný a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za úkon, a to za jeden úkon spočívající v návrhu ve věci samé – vyjádření k žalobě. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 300 Kč uložil soud zaplatit žalobci k rukám žalovaného, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 14. Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 1.000 Kč. Žalobce zaplatil 800 Kč, zbývá mu tak doplatit 200 Kč. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal ve výroku III. žalobce k doplacení soudního poplatku.