94 C 200/2021-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 28. 7. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 023,46 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 24. 6. 2015 uzavřela s [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce ve výši 32 000 Kč a následně porušila své povinnosti, když v plné míře nevrátila poskytnutou jistinu a nezaplatila úrok ve výši 4 213 Kč (20,5 % ročně) a poplatky v celkové výši 22 541 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 36 780 Kč, původní věřitel dne 14. 6. 2018 pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 4. Dne 24. 6. 2015 vyplnila žalovaná pro [právnická osoba]„ zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr“, v níž uvedla, že je důchodce s příjmem 18 020 Kč měsíčně (důchod a brigáda) a výdaji 13 846 Kč měsíčně (včetně splátek jiných dluhů ve výši 7 596 Kč měsíčně). Tvrzení žalované byla ověřena z pracovní smlouvy, SIPO a výměry důchodu. Téhož dne pak žalovaná podepsala smlouvu o zápůjčce ve výši 32 000 Kč s tím, že celkem vrátí částku 58 754 Kč v šedesáti týdenních splátkách po 980 Kč. Pohledávku za žalovanou postoupil [právnická osoba] ke dni 14. 6. 2018 žalobkyni, což bylo žalované oznámeno (smlouva o postoupení, seznam postoupených pohledávek, oznámení, podací lístek). Ani přes předžalobní výzvu ze dne 25. 2. 2019 žalovaná svůj dluh nesplnila (výzva, podací lístek). 5. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 6. Původní věřitel učinil kroky ke splnění své zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované, avšak dle předložených listin, zejm. zákaznické karty, je zřejmé, že žalované v její tehdejší finanční situaci neměla být zápůjčka poskytnuta. Měla-li žalovaná příjem 18 020 Kč měsíčně a měsíční výdaje ve výši 13 846 Kč, neměl původní věřitel poskytnout zápůjčku s týdenní splátkou 980 Kč, neboť ta činí po přepočítání na měsíc 4 247 Kč (980 Kč x 52 týdnů / 12 měsíci), což je více než disponibilní měsíční zůstatek žalované. 7. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 občanského zákona). 8. Mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně tak nebyla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Obdržela-li žalovaná přesto částku 32 000 Kč (z provedeného dokazování nevyplývá) a právnímu předchůdci a žalobkyni samotné zaplatila již celkem 36 780 Kč, je to naopak žalovaná, kdo má pohledávku za žalobkyní, nikoliv žalobkyně. Z toho důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl a nezabýval se již zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy„ sjednanými“ poplatky. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná, z obsahu spisu ale žádné náklady na straně žalované nevyplynuly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.