112 C 109/2023-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 5. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 44 606 Kč s příslušenstvím z titulu jistiny dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 2. 8. 2020. Jistina činila původně 30 000 Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 2 888 Kč na úroku, 14 700 Kč za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 2 788 Kč na administrativním poplatku a 5 400 Kč za hotovostní inkaso. Předmětem žaloby je zbylá jistina ve výši 15 768,16 Kč, kapitalizované příslušenství a jeho procentní sazba do zaplacení, část poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 407,45 Kč, administrativním poplatku částka 1 404,82 Kč, hotovostní inkaso 2 721,11 Kč a smluvní pokuta ve výši 16 500 Kč. Podáním z 2. 8. 2023 vzal žalobce žalobu v rozsahu smluvní pokuty zčásti zpět, pročež soud postupem podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), řízení v daném rozsahu výrokem pod bodem I. zastavil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a OSŘ, nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 2. 8. 2020 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 30 000 Kč se splatností ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, v nichž byl zahrnut úrok a poplatky, jak je uvedeno shora. Dle transakční historie bylo uhrazeno celkem 27 670 Kč. Podle tvrzení žalobce bylo celkem uhrazeno 10 836 Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 21. 11. 2022 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 7. 12. 2022. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 28. 3. 2023. Dle žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem 22 883 Kč a výdaje 7 500 Kč. Bydlení měl u rodičů s vyživovací povinností k jednomu dítěti. Podle smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s platbami splátek ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, maximálně však 500 Kč za každou splátku. 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. 5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, z níž plynulo, že žalovaný má příjem 22 883 Kč a výdaje ve výši 7 500 Kč, když současně měl bydlet u rodičů a starat se o jedno dítě. 6. Soud má za to, že jakkoli jsou na věřitele kladeny určité povinnosti stran prověření úvěryschopnosti klienta, nelze sejmout určitý díl odpovědnosti ani ze spotřebitele samotného. V projednávané věci byla předložena zákaznická karta, dle níž byly předloženy při sjednání úvěru výplatní pásky a pracovní smlouva, když zároveň byly sděleny informace, které odůvodnily relativně nižší výdaje týkající se bydlení – u rodičů. Současně byly sděleny informace, které by v zásadě mohly být negativního charakteru pro účely posouzení úvěryschopnosti – existence vyživovací povinnosti, s níž jsou implicitně spojeny výdaje na školu, zdraví a volnočasové aktivity. Taková informace může mít vliv na rozhodnutí věřitele poskytnout úvěr, pročež byla-li taková informace uvedena, má soud za to, že to podporuje závěr o věrohodnosti i dalších údajů v zákaznické kartě uvedených, jsou-li současně stvrzeny podpisem samotného klienta. Prověření tak dle názoru soudu bylo dostatečné pro účely posouzení smlouvy samotné jako platné. 7. Při sjednání úvěru tak bylo povinností žalovaného poskytnuté prostředky následně vrátit. To se v plné míře nestalo, když plněno byl pouze částečně a nepravidelně. Poté, co uplynula doba splatnosti celého úvěru, tak bylo právem žalobce požadovat a povinností žalovaného vrátit celou dlužnou částku. Míra podílu té které povinné platby, k níž se žalovaný zavázal ve smlouvě, byla patrná ze splátkového kalendáře, pročež lze uzavřít, že výše dlužných plateb na jednotlivých komponentech uvedených ve smlouvě je vyčíslena řádně. To platí o jistině, jakož i poplatcích za poskytnutí úvěru, hotovostní inkaso a administrativu. Vyhovět též bylo možné u úroku z prodlení, do kterého se žalovaný dostal podle § 1968 OZ, a to v rozsahu podle § 1970 OZ ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Rovněž tak bylo na místě přiznat i úrok, který je spojen s poskytnutou jistinou i poté, co uplynula doba splatnosti. Zde však již musel soud požadavek žalobce korigovat, neboť nebylo možné odhlédnout od § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru a po uplynutí doby 90 dnů po sjednané doby splatnosti přiznat pouze úrok ve výši v daném ustanovení stanovené – tedy reposazby [obec] národní banky zvýšené o osm procentních bodů. To platilo jak pro kapitalizovaný úrok, který tuto úpravu nereflektoval, tak i pro nadále do splacení běžící úrok. Odraz tohoto právního posouzení je pak realizován výrokem pod bodem III. 8. Soud rovněž v obecné rovině neměl problém s přiznáním smluvní pokuty, jež jinak byla sjednána v intencích § 2048 OZ, nicméně zde opět nemohl vyhovět požadavku žalobce zcela. Předložena byla tabulka výpočtu, která byla přehledná a srozumitelná, nebyla nicméně správná ve smyslu pravidel výpočtu dle smlouvy. Podle ní byla sjednána pokuta ve výši 0,1 % dlužné částky denně s tím, že maximálně za každou splátku lze účtovat 500 Kč. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že u žalovaného nastaly problémy s devíti splátkami splatnými od 3. 2. 2021 nadále. Při zohlednění dvou částečných plateb, které byly v daném období realizovány a postupnou tak úhradou splátky únorové zcela a březnové zčásti, bylo možné dospět k závěru, že u splátky splatné v únoru 2021 a zcela splacené v květnu 2021 je na místě účtovat pokutu pouze ve výši 345,52 Kč. U dalších poté v maximální smluvní výši 500 Kč, a to i po uplynutí doby splatnosti celého úvěru. Za splátky nesplacené vůbec nebo pouze zčásti je tak možné účtovat dalších 4 000 Kč, celkem tedy 4 345,52 Kč. Ve vztahu k zápočtu částečných plateb soud odkazuje na ustanovení § 1933 odst. 1 OZ in fine, kdy soud provedl zápočet plateb na splátky nejdříve splatné, což byly splátky únorová a březnová. Ve zbytku smluvní pokutu v rozsahu částky 9 660,68 Kč soud výrokem pod bodem III. rovněž zamítl. Přiznané částky dle výroku pod bodem II. soud uložil žalovanému k úhradě ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. 9. Výrok pod bodem IV. je odůvodněn ustanovením položky 2 odst. 2 a položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to, že nebyl ve věci vydán platební rozkaz, bylo na místě pokračovat běžným postupem a soudní poplatek doměřit konečným rozhodnutím ve věci v souladu s § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích per analogiam. Doplatek soudního poplatku činí 437 Kč, který nicméně byl zohledněn v nákladovém výroku pod bodem V. 10. Výrok pod bodem V. plyne z ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ, kdy pouze poměrně úspěšný účastník má právo na úhradu rovněž poměrné části nákladů řízení. Ty by při plném úspěchu činily odměnu zástupce ve výši 500 Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou nákladů ve výši 100 Kč/úkon podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu za úkony spočívající v přípravě a p