112 C 180/2022-52 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 16. 6. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 25 634 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla 24. 10. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce na částku 10 000 Kč. Tato částka měla být vrácena s příslušenstvím do 65 týdnů ve splátkách po 303 Kč, resp. Poslední ve výši 248 Kč. Z částky 9 640 Kč tvořící poplatek byla součástí částka sjednaného úroku v pevné výši a zbytek za administrativní činnost a činnost související s inkasem splátek. Předmětem žaloby je též částka 5 000 Kč smluvní pokuty v jednotkové výši 0,1 % dluhu denně a částka 1 600 Kč poplatků souvisejících s vymáháním. Žalovaný prostředky z větší části nevrátil. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobkyně a absenci vyjádření žalovaného soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), když dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 3. Předchůdce žalobkyně, jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník, spolu dne 24. 10. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž měl žalovaný obdržet částku 10 000 Kč s úrokem v pevné částce 3 945 Kč hrazeným spolu s dalšími poplatky ve výši 5 695 Kč a jistinou v 65 týdenních splátkách po 303 Kč (poslední 248 Kč). Jako kontaktní adresa byla uvedena adresa v [obec] i na Slovensku. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % dlužné částky denně, za upomínku 300 Kč a za spuštění režimu vymáhání poplatek 1 000 Kč (body 6.1, 6.3 a 6.4 obchodních podmínek). Z výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaný uhradil pouze jednou částku ve výši 606 Kč, poté již nehradil ničeho. Z předložených materiálů plyne, že žalovaný neměl v době sjednání smlouvy žádnou exekuci a neměl figurovat v žádné z dostupných evidencí dlužníků, uváděl příjem svůj ve výši 11 641 Kč a domácnosti dále 15 000 Kč, zatímco svoje výdaje částkou 3 500 Kč, když měl být bezdětný a svobodný. Předloženo mělo být daňové přiznání a pracovní smlouva. Dopisem z 10. 2. 2022 byl žalovaný vyzván k plnění, když oznámení o postoupení pohledávky (dle smlouvy z 28. 1. 2022) bylo zasláno 1. 2. 2022. Opětovná výzva k plnění byla zaslána 20. 5. 2022. 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se„ úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. V projednávané věci předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 10 000 Kč, kterou měl vrátit v pravidelných týdenních splátkách. Toto žalovaný nesplnil, když důkazní břemeno o tom, že jeho dluh je ještě nižší, než žalobou avizovaný, je právě na něm. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem, je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy, a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. 5. Je nesporné, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního či obdobného vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy či příjmu. Na druhé straně však nelze pominout ani složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se podává paušální částka výdajů v rozsahu 3 500 Kč. Dle názoru soudu je třeba přistupovat ke každé podobné kauze individuálně, tedy zhodnotit informace získané od klienta, posuzované doklady a postavit je do kontextu s částkou, která měla být předmětem smlouvy. 6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za dostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. K tomuto závěru soud dospěl i při vynechání dalšího příjmu domácnosti žalovaného uváděného v kartě klienta a při navýšení údaje o nákladech na jeho fungování, jež lze podle názoru soudu považovat za podhodnocené. I tak však lze celkovou měsíční splátku cca ve výši 1 200 Kč považovat za relativně splatitelnou při příjmu ve výši 11 600 Kč. S přihlédnutím k uvedenému pak bylo na žalovaném, aby prokazoval, že dluh nevznikl, nebo již zanikl, případně je v jiné výši, než jak ji tvrdí žalobkyně. Žalovaný zůstal nečinný, pročež soud vzal za prokázaná žalobní tvrzení. K jistině se dále váží sjednané úroky a rovněž smluvní pokuta (§ 2048 OZ) a poplatky, jejichž výše byla žalovanému při sjednání smlouvy známa. S ohledem na uplynutí celkové doby splácení je již celý dluh splatný a uplynutím uvedené doby se žalovaný dostal do prodlení podle § 1968 občanského zákoníku a byl tak povinen kromě jistiny zaplatit též úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobě v rozsahu výroku pod bodem I. vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost uhradit dluh ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. 7. Nelze v tomto směru pominout, že splátka samotná nebyla příliš veliká umožňující žalovanému, aby přizpůsobil svoje ostatní chování svým platebním povinnostem. Je tak pouze jeho vinou, že k dlužné částce narostla i smluvní pokuta a poplatky spojené s vymáháním. Soud však nemohl přehlédnout, že žalobkyně požaduje úroky ve sjednané výši v rozporu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy po stanovené lhůtě prodlení. Bylo tak třeba přiznat pouze takový úrok, který podle zákona přiznat lze, tedy repo sazbu navýšenou o osm procentních bodů, neboť k prodlení s platbami celého dluhu došlo již v prvním pololetí roku 2021, ve zbytku bylo třeba žalobu v rozsahu příslušenství zamítnout výrokem pod bodem II. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná a bylo tak na místě přiznat jí nárok na náhradu nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 3 OSŘ). Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou za zastoupení ve výši 300 Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby, jimiž byly příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 100 Kč/úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč. Dále má žalobkyně právo na náhradu soudního poplatku ve výši 1 026 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, jejímž je její zástupce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 252 Kč Celkem by tak náhrada nákladů řízení při plném úspěchu činila 2 478 Kč. Podle soudu se jedná o formulářový typ žaloby, když je zcela patrné, že individualizovaným je pouze bod II. žaloby, a to pouze datem uzavření smlouvy a jejím označením a výší úvěru. Rovněž tak je ze soudního informačního systému patrné, že žalobce podává obdobné typy žalob na stejném formuláři opakovaně. Plnou výši nákladů však soud nemohl přiznat s ohledem na excesivní úrok, který způsobil, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně poměřený původně žalovanou částkou činí cca 75 %. Pouze takový podíl na vypočtených nákladech bylo možné žalobkyni přiznat – 1 859 Kč. Žalovaný je povinen ji zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 OSŘ.