119 C 158/2022-68 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 63.647 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 24.1.2020 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy prověřil právní předchůdce žalobce schopnost žalované úvěr splácet. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí zápůjčky ve výši 30.000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala v hotovosti v den podpisu smlouvy prostřednictvím obchodního zástupce právního předchůdce žalobce. Žalovaná se zavázala zaplatit poplatek ve výši 21.497 Kč za poskytnutí úvěru a dále úrok ze zápůjčky ve výši 56% ročně. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 51497 Kč, to vše v 45 měsíčních splátkách, výše každé splátky byla stanovena na částku 1.145 Kč, poslední splátka činila 1.117 Kč. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila částku 5.950 Kč. Žalovaná se zavázala dále zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaná v prodlení, sankční poplatky ve výši 3.100 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení jistiny 27.330,13 Kč, poplatku za poskytnutí a správu ve výši 18.216,87 Kč, smluvní pokuty ve výši 15.000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 157,36 Kč a sankčních poplatků ve výši 3.100 Kč. Žalovaná byla vyzvána k okamžitému splacení dluhu. Přes předžalobní výzvu zástupce žalobce žalovaná dosud žalobci ničeho neuhradila. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 24.1.2020 právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 30.000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit poplatek ve výši 20.147 Kč, z toho je úrok ve výši 7.989 Kč a částka za zpracování 12.158 Kč, dále úrok ve výši 56%. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 51.497 Kč splácet ve 45 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.145 Kč, poslední splátka byla ve výši 1.117 Kč. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná byla informována o parametrech úvěru. Z přehledu splátek soud zjistil, že žalovaná průběžně plnila, celkem uhradila na svůj závazek 5.950 Kč. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu včetně potvrzení o podání, soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou dne 10.2.2022 k úhradě dluhu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2022 včetně potvrzení o podání ze dne 4.3.2022, a potvrzení o podání ze dne 4.3.2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobce. Z předžalobní výzvy ze dne 20.5.2022 včetně potvrzení o podání ze dne 25.5.2022 soud zjistil, že před podáním žaloby zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že touto smlouvou dne 28.1.2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná uvedla, že pracuje jako asistentka, její měsíční příjem činí 26.000 Kč, má jeden zdroj příjmů, její odhadované měsíční výdaje jsou 4.000 Kč, má základní vzdělání a je svobodná. Ze seznamu exekucí ke dni 29.7.2022 soud zjistil, že žalovaná je povinna v 8 exekucích. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 24.1.2020 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované dne 24.1.2020 peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaná poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Soud doplňuje i další důvod neplatnosti, a to zjevný rozpor jejich obsahu s dobrými mravy (ustanovení § 588 občanského zákoníku) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalované jako spotřebitele (ustanovení § 1813 občanského zákoníku), kdy tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částek poskytnutých právním předchůdcem žalobce (tj. [číslo] Kč/51 497 Kč) během relativně krátké doby. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Právnímu předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného poplatku za poskytnutí a správu úvěru, kapitalizované smluvní pokuty, kapitalizovaných zákonných úroků ve sjednané výši a sankčních poplatků nevzniklo, nelze je proto žalobci přiznat. Pokud však žalovaná na základě neplatné smluvy převzala předmět (tj. čerpala dne 24.1.2020 ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč, je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru prokázáno, resp. žalobce tvrdil, že žalovaná uhradila částku ve výši 5.950 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 30.000 Kč) a částkou již vrácenou (tj. 5.950 Kč). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v těchto částech vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 24.050 Kč. Jelikož žalovaná nesplnila svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostala se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinna zaplatit z těchto částek i úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24. 10. 2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat předžalobní výzvu zástupce žalobce ze dne 20.5.2022, která byla doručena fikcí dne 23.5.2022. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 26.5.2022 stal splatným a soud přiznal žalobci až ode dne následujícího, tj. od 27.5.2022, úrok z prodlení v požadované výši, kdy v tomto směru byl návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit (ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně zaplacení částky ve výši 39.597 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení kapitalizovaných úroků i úroků z prodlení a soud žalobu v