119 C 160/2022-68 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 26.943 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 28.5.2019 smlouvu o zápůjčce [číslo]. Před uzavřením smlouvy prověřil právní předchůdce žalobce schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 14.000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v hotovosti v den podpisu smlouvy prostřednictvím obchodního zástupce právního předchůdce žalobce. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 12.283 Kč za poskytnutí úvěru a dále úrok z úvěru ve výši 29% ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 26.283 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách, výše každé splátky byla stanovena na částku 439 Kč, poslední splátka činila 382 Kč. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaný uhradil částku 10.040 Kč. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení kapitalizované v částce 7.000 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 548,24 Kč a sankčních poplatků ve výši 3.700 Kč. Dne 28.1.2022 uzavřel právní předchůdce žalobce s žalobcem smlouvu, kterou postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno právním předchůdcem žalobce dopisem ze dne 1.2.2022. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení jistiny 9.209,64 Kč, poplatku za poskytnutí a správu ve výši 7.033,36 Kč, smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 548,24 Kč a sankčních poplatků ve výši 3.700 Kč. Přes předžalobní výzvu zástupce žalobce žalovaný dosud žalobci ničeho neuhradil. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že dne 28.5.2019 právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy, jejímž předmětem je zápůjčka ve výši 14.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 12.283 Kč, z toho je úrok ve výši 2.504 Kč, částka za zpracování 5.652 Kč a částka za vedení 4.127 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách po 439 Kč, poslední splátka byla ve výši 382 Kč. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl informován o parametrech úvěru. Celkem se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce 26.283 Kč. Z přehledu splátek soud zjistil, že žalovaný průběžně plnil, celkem uhradil na svůj závazek 10.040 Kč. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2022 včetně potvrzení o podání ze dne 11.2.2022, 1.2.2022 a potvrzení o podání ze dne 11.2.2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z předžalobní výzvy ze dne 20.5.2022 soud zjistil, že před podáním žaloby zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Z potvrzení o podání ze dne 24.5.2022 soud zjistil, že výzva byla žalovanému odeslána. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že touto smlouvou dne 28.1.2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání, pracuje jako skladník, jeho měsíční příjem činí 10.000 Kč, má jeden zdroj příjmů, jeho odhadované měsíční výdaje jsou 3.000 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 28.5.2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] ve smyslu ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému dne 28.5.2019 peněžní prostředky ve výši 14.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Soud doplňuje i další důvod neplatnosti, a to zjevný rozpor jejich obsahu s dobrými mravy (ustanovení § 588 občanského zákoníku) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ustanovení § 1813 občanského zákoníku), kdy tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částek poskytnutých právním předchůdcem žalobce (tj. [číslo] Kč/26 283 Kč) během relativně krátké doby. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Právnímu předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného smluvního úroku, sjednaného poplatku, smluvní pokuty, sankčních poplatků nevzniklo a nelze je proto žalobci přiznat. Pokud však žalovaný na základě této neplatné Smluvy její předmět převzal (tj. čerpal po 28.5.2019 ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 14.000 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru prokázáno, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce toliko částku ve výši 10.040 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 14.000 Kč) a částkou již vrácenou (tj. 10.040 Kč). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 3.960 Kč. Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit z těchto částek i úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24. 10. 2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat předžalobní výzvu zástupce žalobce ze dne 20.5.2022, která byla doručena fikcí dne 23.5.2022. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 26.5.2022 stal splatným a soud přiznal žalobci až ode dne následujícího, tj. od 27.5.2022, úrok z prodlení v požadované výši, kdy v tomto směru byl návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit (ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně zaplacení částky ve výši 22.983 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení kapitalizovaných úroků i ú