119 C 161/2022-90 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 23.994 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 17.12.2019 smlouvu [číslo] jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy prověřil právní předchůdce žalobce schopnost žalované úvěr splácet. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalované ve výši 10.000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala v hotovosti v den podpisu smlouvy prostřednictvím obchodního zástupce právního předchůdce žalobce. Žalovaná se zavázala zaplatit poplatek ve výši 7.994 Kč za poskytnutí úvěru a dále úrok ve výši 56% ročně. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 17.994 Kč, to vše v 52 týdenních splátkách, výše každé splátky byla stanovena na částku 347 Kč, poslední splátka činila 297 Kč. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila částku 1.200 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28.1.2022 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou na žalobce. Podanou žalobu se žalobce dále domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaná v prodlení, sankčního poplatku ve výši 2.200 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 566,94 Kč, jistiny 9.501,41 Kč, poplatku za poskytnutí a správu ve výši 7.290,54 Kč. Oznámením ze dne 1.2.2022 bylo právním předchůdcem žalobce oznámeno postoupení pohledávky žalované. Přes předžalobní výzvu zástupce žalobce ze dne 20.5.2022 žalovaná dosud žalobci ničeho neuhradila. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 17.12.2019 právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit poplatek ve výši 7.994 Kč, z toho je kapitalizovaný úrok ve výši 3.103 Kč a poplatek za zpracování úvěru 4.891 Kč, dále úrok ve výši 56%, to vše se žalovaná zavázala splácet ve 52 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 347 Kč, poslední splátka byla ve výši 297 Kč. Žalovaná úvěr čerpala hotově při podpisu smlouvy. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná byla informována o parametrech úvěru. Z přehledu splátek soud zjistil, že žalovaná průběžně plnila, celkem uhradila na svůj závazek 1.200 Kč. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu včetně potvrzení o podání, soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou dne [číslo] k úhradě dluhu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobce. Dle potvrzení o podání ze dne 11.2.2022 soud zjistil, že toto bylo žalované odesláno. Z předžalobní výzvy ze dne 20.5.2022 včetně potvrzení o podání ze dne 24.5.2022 soud zjistil, že před podáním žaloby zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že touto smlouvou dne 28.1.2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná uvedla, že pracuje jako operátor, její měsíční příjem činí 9.442.Kč, má jeden zdroj příjmů, její odhadované měsíční výdaje jsou 1500 Kč, bydlí se spolubydlící a je svobodná. Ze seznamu exekucí ke dni 16.1.2023 soud zjistil, že žalovaná je povinna v 3 exekucích. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 17.12.2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované dne 17.12.2019 peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaná poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Soud doplňuje i další důvod neplatnosti, a to zjevný rozpor jejich obsahu s dobrými mravy (ustanovení § 588 občanského zákoníku) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalované jako spotřebitele (ustanovení § 1813 občanského zákoníku), kdy tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částek poskytnutých právním předchůdcem žalobce (tj. [číslo] Kč/17 994 Kč) během relativně krátké doby (52 týdnů). Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Právnímu předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného poplatku, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně vyčíslena je na 5.000 Kč, sankčních poplatků a kapitalizovaného úroku z prodlení z těchto částek nevzniklo, nelze je proto žalobci přiznat. Pokud však žalovaná na základě neplatné smlouvy převzala předmět (tj. čerpala dne 17.1.2019 ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru prokázáno, resp. žalobce tvrdil, že žalovaná uhradila částku ve výši 1.200 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 10.000 Kč) a částkou již vrácenou (tj. 1.200 Kč). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v těchto částech vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 8.800 Kč. Jelikož žalovaná nesplnila svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostala se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinna zaplatit z těchto částek i úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24. 10. 2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalobce ze dne 20.5.2022, který byl doručen fikcí dne 23.5.2022. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 26.5.2022 stal splatným a soud přiznal žalobci až ode dne následujícího, tj. od 27.5.2022, úrok z prodlení v požadované výši, kdy v tomto směru byl návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit (ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně zaplacení částky ve výši 15.194 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení kapitalizov