119 C 176/2022-35 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 11.450 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 6.9.2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7.500 Kč, které mu zaslal na účet č. [bankovní účet] dne 6.9.2019. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci poplatek ve výši 4.500 Kč, to vše bylo splatné ve 3 měsíčních splátkách dle smlouvy, datum poslední splátky bylo dne 5.12.2019. Žalovaný své povinnosti neplnil řádně a včas. Dle sdělení žalobce žalovaný uhradil na svůj dluh částku 6.800 Kč. Podanou žalobou s žalobce domáhá rovněž smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky ode dne 6.12.2019 do 13.4.2022. Tutu částku vyčíslil na 6.443 Kč. Přes předžalobní výzvu ze dne 14.10.2022 však žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným pomocí prostředků komunikace na dálku soud zjistil, že dne 6.9.2019 shora označení uzavřeli smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky v celkové výši 7.500 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 4.500 Kč a zavázal se vše splatit žalobci ve třech splátkách po 4.000 Kč. Z všeobecných obchodních podmínek žalobce soud zjistil, že tyto byly nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný souhlasil se zpracováním svých osobních údajů. Z upomínky ze dne 8.11.2019 a 19.11.2019 soud zjistil, že před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, stejně tak z opakované výzvy k úhradě ze dne 8.12.2019 a 17.12.2019. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dne 30.12.2019 a rovněž předžalobní výzvu k úhradě dne 14.10.2020, která byla dne 14.10.2020 dle podacího lístku odeslána. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] dne 6.9.2019 odešla platba ve výši 7.500 Kč na účet č. [bankovní účet] a dle sdělení [právnická osoba] ze dne 16.9.2022 majitelem účtu č. [bankovní účet] v rozhodném období byl žalovaný. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 6.9.2019 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalobce žalovanému dne 6.9.2019 peněžní prostředky ve výši 7.500 Kč. Žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Žalobci tak právo na zaplacení požadované výše jistiny, sjednaného poplatku a smluvní pokuty nevzniklo a nelze je tedy žalobci přiznat. V případě, že žalovaný na základě neplatné smlouvy převzal předmět plnění v celkové výši 7.500 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru tvrzeno žalobcem a tedy prokázáno, že žalovaný uhradil žalobci toliko částku ve výši 6.800 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou 7.500 Kč a částkou vrácenou 6.800 Kč. S ohledem na právě uvedené soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 700 Kč. Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení, přísluší mu i zákonný úrok z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24.10.2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalobce ze dne 14.10.2020, který byl dne 14.10.2020 předán k poštovní přepravě a žalovanému došel v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ust. § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. 19.10.2020 a za dobu bez zbytečného odkladu lze tedy považovat dne 22.10.2020. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 20.10.2020 a za den prodlení lze považovat den 22.10.2020, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení stal splatným. Ve zbývajícím rozsahu tedy ohledně zaplacení částky 10.750 Kč spolu s příslušenstvím soud zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Převážně úspěšnému žalovanému přísluší náhrada nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly.