13 C 50/2022-91 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení) z titulu smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum] ve spojení se smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 250 000 Kč ze dne [datum]. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uplatněný nárok neuznal. Uvedl, že smlouva o úvěru byl smlouvou spotřebitelskou. Žalobkyně dle žalovaného nesplnila své zákonné povinnosti v podobě řádného prověření a ověření úvěruschopnosti žalovaného. Proto je úvěrová smlouva neplatná. Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. 3. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud vzal za svá skutková zjištění v podobě shodných skutkových tvrzení účastníků, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o stavebním spoření [číslo] kdy dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] s tím, že výše úvěru činila 250 000 Kč. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný peněžní prostředky ve výši 250 000 Kč čerpal. 4. Provedeným dokazováním soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Z žádosti o poskytnutí meziúvěru (č. l. 6v-7) soud zjistil, že žalovaný měl zájem čerpat meziúvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaný uvedl, že má příjem 50 000 Kč, jeho splátky u žalobkyně činily 11 698 Kč, jiné splátky úvěrů činily 12 239 Kč. Tato žádost byla z [datum] (žádost). V potvrzení o příjmu žalovaný neuvedl ničeho. Z údajů o finanční situaci (č. l. 53) soud zjistil, že žalovaný hradil splátku úvěru u [anonymizována dvě slova] ve výši 11 332 Kč. Ze scanu z interního systému žalobkyně (č. l. 54) o prověření úvěruschopnosti měl plynout příjem žalovaného ve výši 120 000 Kč/měsíc. 6. Úroková sazba z úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření činila 4,40 % ročně (smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, č. l. 7v-13). Peněžní prostředky žalovaný čerpal dne 31. 10. 2013 (žádosti o čerpání, č. l. 16-18 + oznámení o čerpání, č. l. 19). Úvěr žalovaný čerpal na stavební práce (prohlášení o financování, č. l. 52v). Vyčerpaný úvěr činil 250 000 Kč, stav vkladového účtu činil 123 056,32 Kč, úvěr ze stavebního spoření činil 126 943,68 Kč, splátka úvěru činila 1 700 Kč, počátek splácení 6/2017 (pokyny k zahájení splácení úvěru ze stavebního spoření, č. l. 20). 7. Z výpisu z meziúvěrového účtu (č. l. 21v-29) a z výpisu z vkladového účtu (č. l. 30-31) soud zjistil, že na meziúvěrový účet žalovaný uhradil 37 107,40 Kč, na úvěrový účet uhradil 71 833,40 Kč, na vkladový účet celkem 118 165 Kč. Na poskytnutý úvěr tak žalovaný uhradil celkem 227 105,80 Kč. 8. Žalobkyně od smlouvy odstoupila dne 31. 10. 2021 a úvěr se stal dle žalobkyně splatným téhož dne (oznámení věřitele, č. l. 32, 32v, dodejka, č. l. 33). Dne 25. 3. 2022 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku (předžalobní upomínka, č. l. 34 vč. dokladu o odeslání). 9. Ze změny smlouvy o stavebním spoření (č. l. 5), z potvrzení o rozdělení smlouvy (č. l. 6), informace o spotřebitelském úvěru na bytové potřeby (č. l. 13v-15), informace o založení inkasa, č. l. 21, z kalkulace o nákladů udržovacích prací (č. l. 53v) soud nezjistil pro věc žádné rozhodné skutečnosti. 10. Právním posouzením dospěl soud k následujícím závěrům. 11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 12. V rámci právního posouzení věci se soud nejprve zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, vyplývá, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 14. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). 15. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, vyplývá, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 16. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě informací poskytnutých žalovaným v různých dokumentech, nicméně žádná informace nebyla ze strany žalobkyně ověřena. Po žalovaném nebylo vyžadováno ani doložení jeho příjmu. Výdaje žalovaného rovněž nebyly nijak prověřeny, nebyly zkoumány jeho výdaje na běžný život (bydlení, běžné výdaje), pouze byla sdělena výše závazků. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran ověření úvěruschopnosti v podobě ověření a doložení příjmů a výdajů žalovaného byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne [datum]. Žalobkyně nicméně k ověření příjmů a výdajů žalovaného konkrétně neuvedla nic, ani nedoplnila žádné důkazní návrhy. Dle soudu tedy žalobkyně ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti (ověření a příjmů a výdajů) žalovaného neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. 17. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru). Jde o neplatnost absolutní. 18. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V řízení bylo prokázáno, že na úvěr byla čerpána částka 250 000 Kč, přičemž ze strany žalovaného byla vrácena částka 227 105,80 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 22 894,20 Kč. Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, k bezdůvodnému obohacení ve výši 22 894,20 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. 19. Jelikož k prodlení žalovaného mělo dojít až za účinnosti nové právní úpravy soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 ZSÚ, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, to 30 dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl. Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř). 20. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni požadované úroky, úroky z prodlení, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se úroků, souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl. 21. Procesně více částečně úspěšnému žalovanému soud na základě zásady odečítání neú