261 C 2/2022-78 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 29 212,88 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že uzavřel s žalovanou dne 18.12.2012 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl žalované částku ve výši 100 000 Kč formou úvěrového rámce se splatností v pravidelných měsíčních splátkách počínaje 10. dnem v měsíci po čerpání úvěru ve výši minimálně 5 % z dlužné částky. Žalovaná čerpala po dobu existence úvěrového vztahu částku ve výši 272 351,99 Kč. Pro porušení dohodnutých podmínek smlouvy žalobce úvěr zesplatnil ke dni 31.8.2021 a vyzval žalovanou k úhradě zbytku dluhu. Žalobou se domáhal zaplacení zůstatku jistiny, která činila 25 257,02 Kč a společně s dlužnými poplatky, pojistným, smluvní pokutou a kapitalizovanými úroky 29 712,88 Kč. Požadoval rovněž zaplacení zákonných úroků ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. 2. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalobce soudu neposkytl žádná tvrzení. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas, a to konkludentní formou. 5. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. 6. Žalovaná dne 7.1.2015 uzavřela s žalobcem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které jí byla poskytnuta formou úvěrového rámce částka ve výši 100 000 Kč. Reálně vyčerpala částku ve výši 272 351,99 Kč. Ke dni zesplatnění, ke kterému došlo pro porušování dohodnutých podmínek splácení, činil dluh žalované z titulu jistiny 25 257, 02 Kč. Následně došlo k úhradě částky 500 Kč, která byla započtena na jistinu a dluh tak společně s kapitalizovanými smluvními úroky ve výši 2 881, 76 Kč, upomínacími poplatky ve výši 600 Kč, pojistným ve výši 509,10 Kč a smluvní pokutou za prodlení ve výši 465 Kč, činil 29 212,88 Kč. 7. Z předžalobní výzvy ze dne 1.9.2021 soud zjistil, že byla zaslána žalované, vyzývala k zaplacení zůstatku úvěru a upozorňovala na následné vymáhání prostřednictvím podání žaloby u soudu. 8. Zkoumání úvěruschopnosti žalované prokázáno nebylo. Žalobce soudu v tomto směru neposkytl žádná skutková tvrzení a ani z předložených důkazů žádná aktivita žalobce nevyplývá. 9. Podle úvěrové smlouvy byla žalovaná ke dni jejího uzavření manažerka s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, svobodná, bezdětná, bydlela v nájmu a pracovala jako šéfredaktorka. Na bydlení vynaložila měsíčně 5 000 Kč a další údaje zjišťovány nebyly. 10. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouvu podepsanou žalovanou dne 28.3.2022 nelze považovat za platně uzavřenou v režimu ust. § 2395 o.z., naopak jedná se o smlouvu absolutně neplatnou, a to z více důvodů. 11. Zejména je tato smlouva neplatná vzhledem k tomu, že žalobce zjevně před jejím uzavřením neposuzoval schopnost žalované úvěr splácet, neboť nezjišťoval informace týkající se jejích příjmů. Naprosto nelze konstatovat, že by při tomto posuzování postupoval s odbornou péčí a vyvinul jakoukoliv vlastní iniciativu, a to za situace, kdy schopnost splácet úvěr nevyplývá pouze z výše příjmů ze zaměstnání, které dle názoru soudu nebylo ověřeno, ale z celé řady dalších faktorů, mimo jiné též ze skutečnosti, zda dlužník současně nesplácí jiné splátky, z výše jeho reálných výdajů, které rovněž nebyly nejen zjišťovány, ale ani jinak ověřovány. Jestliže za této situace žalobce žalované poskytl úvěrovou částku, nejednal s odbornou péčí, musel si být vědom rizika nesplnění závazku ze strany žalované a rezignací na ověřování úvěruschopnosti porušil svou povinnost, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost, neboť neschopnost dlužníka dluh splácet se nedotýká jen jeho samostatného, ale rovněž společnosti jako celku, v souvislosti s dlužníkovým předlužením a následnou insolvencí (srovnej též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18). Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci zjevně narušuje veřejný pořádek a je tedy absolutně neplatná dle ust. § 588 o.z., neboť jak z judikatury Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu a Nejvyššího soudu správního vyplývá, jak je uvedeno v rozsudku sp. zn. 1As 30/2015, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit a v opačném případě se dopouští správního deliktu. 12. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny tak nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). 13. Smlouva je dále nevyvážená i v řadě dalších ujednání, a to ve prospěch žalobce a neprospěch žalovaného, pro nadbytečnost je však soud již neuvádí. 14. Soud tedy na základě závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy hodnotil skutečnost, že žalobce žalovanému poskytl na jeho účet částku ze které zůstalo neuhrazeno 24 757,02 Kč Jestliže tedy na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., které je povinna dle odst. 1 cit. ustanovení žalobci vydat, pak lze žalobu shledat důvodnou pouze co do této částky, která byla soudem žalobci přiznána a ve zbývajícím rozsahu, a to i pro požadované smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení, byla žaloba zamítnuta. 15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce byl, dle zásady úspěchu ve věci, v převažující části úspěšný, a to v rozsahu 71 %. Náleží mu proto odpovídající částka v rozsahu 42 % z účelně vynaložených nákladů na zaplacení soudního poplatku ve výši 1 317 Kč a paušální náhrada nezastoupeného účastníka za podání žaloby dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 200 Kč Náklady řízení tedy byly přiznány ve výši 1 571 Kč.