31 C 160/2023-58 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 77 583,39 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 7. 9. 2018 byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr v konečné výši 77 583,39 Kč, tato částka se skládá z jistiny ve výši 59 928,63 Kč, náhrady vynaložených nákladů 1 562,50 Kč a úroků za období čerpání úvěru ve výši 16 092,26 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku právnímu předchůdci žalobce nejpozději do 7. 11. 2022. V průběhu právního vztahu žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 351 499 Kč, před postoupením pohledávky uhradil celkem 488 309,35 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný, ačkoliv byl písemně upomínán, dlužnou částku žalobci dosud neuhradil. 2. Žalovaný k žalobě uvedl, že původní výši dluhu právnímu předchůdci žalobce uhradil několikanásobně, proto nárok žalobce neuznal. 3. Soud ve věci provedl důkazy, ze kterých zjistil následující skutkový stav: 4. Právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] předložila žalovanému standartní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterých byly uvedeny všechny podstatné informace týkající se spotřebitelského úvěru, žalovaný předložil kopii svého OP a následně dne 7. 9. 2018 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, který se zavázal splácet pravidelnými splátkami v souladu se smlouvou. Úroková sazba byla sjednána ve výši 8,5 % měsíčně, RPSN činilo 262,91 %. Žalovaný byl oprávněn čerpat peníze z úvěru po celou dobu trvání této smlouvy na základě žádosti o čerpání. Dle jednotlivých potvrzeních o provedené platbě žalovaný čerpal v průběhu smluvního vztahu celkem 351 499 Kč, dle výpisu z úvěrového účtu činila dlužná částka k datu 5. 11. 2022 celkem 77 583,39 Kč a žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil celkem 483 199,54 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 22. 12. 2022. Téhož dne byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 12. Žalobce se v žalobě i jejím doplnění omezil na zcela nekonkrétní tvrzení, že schopnost žalovaného úvěr splácet ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaný dal uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Dále uvedl, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. 13. Tato tvrzení jsou zcela nekonkrétní, protože žalobce neuvedl, z jakých konkrétních listin (důkazů) vycházel, jaká konkrétní zjištění stran úvěruschopnosti žalovaného z nich učinil, nadto je soudu ani nepředložil. K jednání nařízenému na 15. 11. 2023 se s omluvou nedostavil, nemohl být proto soudem poučen