36 C 235/2021-47 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 2. 2021 po žalovaném zaplacení částky 19.502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení. Tvrdila, že původní věřitel - společnost [právnická osoba], [anonymizována tři slova], [země] (dále jen [anonymizováno]), jako původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 29. 3. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 19.502,19 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 29. 5. 2020. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, provedl lustraci dokladu totožnosti žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Žádné důkazy v tomto směru však žalobkyně nepředložila. Žalovaný uhradil na účet původního věřitele celkem částku 25.011 Kč. Původní věřitel na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni, žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani po předžalobní výzvě ze dne 3. 8. 2020. V případě neuznání nároku žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně žádala, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky, posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, na výzvy soudu nereagoval, po celou dobu řízení zůstal naprosto nečinný. 3. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání, posoudil soud nárok žalobkyně podle § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů žalobkyní předložených. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní - standartních informací o spotřebitelském úvěru, smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 29. 3. 2019, obchodních podmínek (dále jen [příjmení]), a sazebníku [anonymizováno], upomínek [anonymizováno] žalovanému, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní ze dne 20. 12. 2019, písemného oznámení o postoupení pohledávky žalovanému, bankovních výpisů provedených platbách žalovaným, účtu [bankovní účet], dokladů o provedených platbách žalovaným, předžalobní výzvy právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 8. 2020 soud zjistil, že [anonymizováno] uzavřel s žalovaným dne 29. 3. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě kterého žalovaný mohl čerpat do úvěrového limitu ve výši 80.000 Kč. Finanční částky byly poskytnuty žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet], a to v celkové výši 19.502 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, úroková sazba byla stanovena ve výši 10,50 % ročně měsíčně, RPSN ve výši 231,39 %. Nedílnou součástí smlouvy byly OP a sazebník [anonymizováno]. Žalovaný celkově zaplatil původnímu věřiteli částku 25.011 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2019 mezi [anonymizováno] a žalobkyní byla tato pohledávka postupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Požadovanou částku 19.502,19 Kč nezaplatil ani po předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 8. 2020. 5. Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy - zák. č. 257/2016 Sb. (dále ZSÚ) poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Po podřazení výše uvedených skutkových zjištění pod výše citovaná ustanovení ZSÚ a OZ, dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná, neboť původní věřitel s odbornou péčí neposoudil a neověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, když ke smlouvě uzavřené dne 29. 3. 2019 již nemá k dispozici žádný listinný důkaz, přičemž navíc úvěruschopnost zjišťoval pouze nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR ohledně občanského průkazu žalovaného. 13. Z výše uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru vyhodnotil jako absolutně neplatnou, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 OZ. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že si žalovaný celkem půjčil částku 19.502,19 Kč a zaplatil částku 25.011 Kč, přičemž pro soud v rámci placení z titulu absolutně neplatné úvěrové smlouvy, není podstatné, na co původní věřitel jednotlivé platby započítal. Žalovaný tedy již žalobkyni nedluží nic a proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého by měl zcela úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. Protože tomuto žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.