37 C 221/2022-70 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 9. 2022 se žalobkyně domáhala přezkoumání předmětného rozhodnutí, které je k dnešnímu dni pravomocné. Má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podala žalobu dle 5. části o. s. ř., kterou odůvodnila tím, že s žalovanou jako se spotřebitelem uzavřela smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], resp. [anonymizováno], na jejímž základě žalované poskytovala připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobkyně s žalovanou podle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, sjednala úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobkyně žalované řádně poskytovala sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaná soustavně neplnila povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobkyně v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupila k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy ve výši 709 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Český telekomunikační úřad rozhodl o návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (II. výrok). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne 10. 9. 2020 rozklad, kterým se domáhala zrušení části II. výroku předmětného rozhodnutí a vrácení věci [anonymizováno] k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, že rozklad zamítla a napadené výroky II. a III. potvrdila. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 občanského zákoníku. Sporné ujednání o úhradě za předčasné ukončení obsažené ve Smlouvě samotné (nikoliv v obchodních podmínkách) znělo následovně:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Názor správního orgánu je dle žalobkyně nesprávný zejména proto, že posuzované ujednání je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné Smlouvě a pro žalovaného z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Účastník se nadto prokazatelně seznámil i s plným zněním všeobecných obchodních podmínek a tyto podmínky podepsal, nelze tedy uvažovat o tom, že by pro něj bylo dané ujednání překvapivé. Překvapivost ujednání pak je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upravena přímo zákonem a jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, v každém případě pak tato definice představuje typický příklad ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, pročež je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Odkázala přitom na ustanovení § 4 odstavce 1 a § 1753 občanského zákoníku, ustanovení § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018. Právní názor, na němž je Rozhodnutí o rozkladu založeno, absurdním způsobem redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § 1753 a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz výše – rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se Rozhodnutí o rozkladu opírá. Zdůraznila, že účastník byl již z textu samotné Smlouvy seznámen se skutečností, že zanikne-li z důvodů majících původ na jeho straně Smlouva předčasně, bude povinen uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě. Způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve Smlouvě je textově přímo převzat ze zákona (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění). Nejedná se tedy o situaci, kdy by sporný právní institut byl před účastníkem jakkoliv skrýván, nebo kdy by účastník byl ohledně tohoto institutu uváděn v omyl či jinak nepoctivě manipulován. Smlouva samotná je extrémně stručná a jednoduchá a sporné ustanovení stejně jako včleňovací doložka jsou v ní uvedeny stejnou velikostí i vyvedením písma jako ostatní smluvní ujednání. Lze dokonce říci, že obě tato ujednání tvoří procentuálně podstatnou část textu Smlouvy, která je jinak velice krátká. Obchodním podmínkám jsou pak zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ponechána pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, která jsou v oboru elektronických komunikací obvyklá a očekávaná. I přesto byly navíc v nynější věci všeobecné obchodní podmínky žalovanou podepsány stejně jako text samotné Smlouvy, čímž je dána zásadní odlišnost tohoto případu od věci posuzované Ústavním soudem v odkazovaném nálezu. Jestliže zkoumané ustanovení Smlouvy neobsahuje výslovné určení toho, co se rozumí„ ukončením Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“, kdy tento pojem je blíže vyložen v přiložených všeobecných obchodních podmínkách, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé, či nepoctivé. Tím spíše, že„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je v daném případě upraveno jako důsledek soustavného opožděného placení nebo soustavného neplacení ceny, což přímo odpovídá textu § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Neplacení ceny navíc představuje fundamentální a vážné porušení hlavní pojmové povinnosti účastníka jako zákazníka ze smluvního vztahu o poskytování služby. Lze tak uzavřít, že možnost ukončení smlouvy pro uvedené kvalifikované nehrazení ceny nemůže být pro zákazníka nesoucího legitimně očekávané vlastnosti dle § 4 odst. 1 občanského zákoníku jakkoliv překvapivá, a to ani pokud je upravena v obchodních podmínkách, ba dokonce – s ohledem na zakotvení této možnosti přímo v zákoně – ani kdyby nikde v dokumentech žalobkyně uvedena nebyla. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění je speciálním druhem nároku, nejen formálně ale