37 C 247/2022-66 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 5. 2022 domáhala zaplacení částky 33 480,29 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o kreditní kartě [číslo] předmětná částka se skládá z poskytnutého úvěru 30 369,34 Kč a poplatků 3 110,95 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla částku 30 310,34 Kč, jak se podává z výpisu z účtu ke kreditní kartě aktuálního ke dni 26. 1. 2022, když předtím měly účastnice uzavřít smlouvu o kreditní kartě [číslo] s dohodnutým úvěrem ve výši 30 000 Kč, jak se z této smlouvy podává. Součástí smlouvy měly být i obchodní podmínky žalobkyně, její ceník a stanovení úrokových sazeb. Žalovaná zjistila, že příjmy žalobkyně z podnikatelské činnosti činí 1 500 000 Kč ročně, bydlí u rodičů, její výdaje na bydlení činí 1 000 Kč, ostatní výdaje rovněž 1 000 Kč, má dluhy ve výši 1 393 563 Kč se splátkami ve výši 18 121 Kč měsíčně, jak se podává z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty a za žádosti žalované o poskytnutí kreditní karty. Žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá negativní výsledek ověření dat, nemá negativní záznam na dealera, není v insolvenci, není v defaultu u žalobkyně, nemá účty po splatnosti, nemá účet v exekuci, nemá negativní záznam v RRS, BRKI ani NRKI, ani v SOLUSu, nemá nedostatečné skóre, nepřekročila splátkový limit, ani limit angažovanosti, jak se podává z téhož návrhu. Žalobkyni rovněž bylo zřejmé, že žalovaná má dvanáct dluhů v celkové výši 1 728 911 Kč, které řádně splácí, jak se podává z výpisu z registru BRKI/NRKI. Žalovaná žalobkyni předložila svůj občanský průkaz, jak se podává z jeho kopie. Z výpisu z účtu žalované se podává, že k 21 6 2019 činil zůstatek na tomto účtu 617,06 Kč, k 20. 7. 2019 212,54 Kč, k 21. 8. 2019 30 066,34 Kč, k 21. 9. 2019 214,31 Kč, k 19. 10. 2019 68, 360 Kč, k 21. 11. 2019 1 501,70 Kč, k 21. 12. 2019 10 603,20 Kč, ke dni 20. 1. 2020 3 135,03 Kč. Protože žalovaná poskytnuté prostředky nevrátila, vyzvala jí k tomu žalobkyně přípisem z dne 12. 1. 2022 s tím, že od smlouvy o kreditní kartě odstupuje, jak se podává z přípisu ze dne 12. 1. 2022 a kopie jeho obálky. 4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 10. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 11. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z tvrzení žalované mimo jiné, že její výdaje činí částku 1 000 Kč, přestože z výpisu z účtu věděla, že tyto jsou několikanásobně vyšší. Z výpisu z účtu bylo rovněž zřejmé, že měsíční příjmy žalované stěží pokryjí její měsíční výdaje a žalovaná většinou své úspory rozpouští. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně nemohla dospět k závěru, že žalovaná je natolik úvěruschopná, aby mohla splácet dohodnutá 3 % úvěru, resp. aby měla 100 Kč na kontě, jak vyplývá ze smlouvy, když ani takovou částku v předcházejících měsících mnohdy na účtu neměla, příp. že poskytnutý úvěr bude schopna skutečně splatit, a nikoliv, že ho pouze bude postupně navyšovat. 12. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu. 13. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitels