37 C 78/2023-35 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2023 domáhala zaplacení částky 35 735 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] předmětná částka představuje smluvní pokutu za prodlení se splacením úvěru za období 2. 10. 2018 až 9. 2. 2023. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 20 000 Kč uvedl, že je zaměstnaný, jeho mzda činí 25 000 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, bydlí ve svém bytě, žádné další závazky nemá, jak se z této žádosti podává. Žalobkyně dále zjistila, že žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem, jeho příjmy činí 17 000 Kč, výdaje 3 000 Kč a 3 410 Kč, jak se podává z posouzení ze dne 30. 4. 2018 a z čestného prohlášení žalovaného. Z výplatních listů žalovaného se podává, že jeho čistá mzda v měsíci únoru 2018 činila 14 970 Kč a v měsíci březnu 2018 18 727 Kč. Na majetek žalovaného nebyly vedeny žádné exekuce, jak se podává z výpisu z centrální evidence exekucí. Součástí smlouvy měl být též sazebník poplatků, předpis úhrad a obchodní podmínky žalobkyně. Žalobkyně zjištěné skutečnosti srovnávala se statistikou rodinných rozpočtů, výdaji na konečnou spotřebu domácností, výší normativních nákladů na bydlení a s životním a existenčním minimem, jak se z těchto listin podává. Dne 30. 4. 2018 žalobkyně žalovanému poskytla částku 18 000 Kč, jak se z výpisu z jejího bankovního účtu podává. Přes opakovanou výzvu se žalovaný s plněním svého dluhu dostal do prodlení, jak se z těchto výzev podává. Předmětnou smluvní pokutu žalovaný neuhradil ani přes předžalobní výzvu, jak je z této výzvy ve spojení s jejím podacím lístkem zřejmé. 4. Z Rozpočítání splátek, bonity smlouvy ani z výpočtu smluvní pokuty soud s ohledem na právní hodnocení věci nezjistil žádné podstatné skutečnosti. 5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného ohledně jeho výdajů vycházela ze stanovené částky životního minima. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala a vycházela pouze ze stanoveného životního minima. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky, když se vůbec nezabývala rozporem v tvrzené výši příjmů žalovaného 25 000 Kč, měsíčně, následně zjištěnými 17 000 Kč a 14 970 Kč, resp. 18 727 Kč vyplývajícími z výplatních listů. 13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů, ale i příjmů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a stanovenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu. 14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o smluvní pokutě v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 5