38 C 75/2020-52 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou u soudu dne 12. 8. 2019 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 68.983 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 27. 3. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 124.400 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně poplatku za čerpání úvěru ve výši celkem 24.880 Kč, který činil 20% z čerpané jistiny úvěru. Úhrada dluhu byla prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1/3 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího měsíce, minimálně však 300 Kč, se splatností do konce měsíce. Úrok byl nastaven na 20% měsíčně a po zesplatnění celého dluhu na 15% ročně. Celková výše úroku byla 144.698 Kč a tvoří součet jednotlivých částek úroku účtovaných měsíčně dle výpisu k revolvingovému účtu. Žalovaný je povinen dle ust. 6.3 smlouvy zaplatit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každých započatých 30 dní prodlení se splátkou, maximálně za 90 dnů prodlení. Žalobce účtoval žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.452 Kč Smluvní pokuty a úroky se stávají ke konci každého kalendářního měsíce součástí jistiny. Žalovaný je v prodlení se splácením dluhu od 1. 2. 2019. Žalovaný dosud zaplatil žalobci částku ve výši 226.447 Kč. Případná částečná úhrada byla použita na úhradu pohledávek žalobce v pořadí: 1) smluvní pokuta, 2) úroky z prodlení, 3) náklady spojené s uplatněním pohledávky, 4) úroky z úvěru, 5) poplatky za čerpání úvěru, 6) jistina úvěru. Žalobce předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2019 vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky. 2. Žalovaný se k žalobě řádně nevyjádřil. 3. Z provedených listinných důkazů (výpis z podnikatelského konta za období březen 2017, květen 2017 až říjen 2017, prosinec 2017 až leden 2018, březen 2018 až květen 2018, červenec 2018, září 2018 až říjen 2018 a leden 2019, výpis k revolvingovému úvěru za období duben 2017 až květen 2019, kopie OP žalovaného, výzva k úhradě ze dne 5. 6. 2019, poštovní podací arch ze dne 5. 6. 2019, výpis z OR žalobce, výpis ČNB žalobce, výpis z živnostenského rejstříku žalobce, tabulka žalobce z 27. 3. 2017) soud zjistil následující skutkový stav: 4. Žalobce se žalovaným uzavřeli dne 24. 7. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 35.000 Kč, žalovaný se zavázal žalobci splácet poskytnuté peněžní prostředky, a to dle článku 4 smlouvy o revolvingovém úvěru. Mezi účastníky byl sjednán úrok ve výši 20% měsíčně (článek 6.1 smlouvy). Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činí 436% (článek 9.10 smlouvy). 5. Z občanského průkazu žalovaného a z tabulky žalobce ze dne 27. 3. 2017 soud zjistil, že pouze těmito listinami žalobce zkoumal předsmluvní informace ke zjištění a posouzení úvěruschopnosti vydlužitele coby spotřebitele, když celkový měsíční příjem žalovaného byl zjištěn v částce 24.000 Kč a výdaje žalovaného činily částku 4.000 Kč měsíčně. 6. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek výzvou k úhradě ze dne 5. 6. 2019. 7. Z dalších prováděných důkazů nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti. 8. Soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení neprovedl smlouvu o uživatelském účtu ze dne 27. 3. 2017. 9. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod následující ustanovení právních předpisů: 10. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 18. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil